Odlišné poddání, jedna realita

30. prosince 2014 v 0:50 | YY |  Povídky
Drazí pozůstalí,

právě se nacházím na přespávačce u jedné mé kamarádky. Dnes tu jsme ve třech a zítra by se měly připojit další dvě slečny. Což je super. Budou to doufám úžasné prázniny :3 Nicméně! Právě poslouchám písničky, které jsem poslouchala v minulosti a tak nějak jsem se dostala k písničkám, které jsem poslouchala, když jsem byla v sedmé třídě. Ve které jsem snad nejvíce psalala povídky. A jak jsem poslouchala tak jsem se dala do psaní :) tož.... tuto jsem splodila.


Tmavé zasněžené ulice. Sníh setkávající se s namrzlou vozovkou se nepřestával a nepřestával valit z nebe. Procházel jsem ulicemi, jež jsem dobře znal. Ulicemi přes jež jsem chodil den co den. Světla jako obvykle blikala. Málo luxusu pro starostu a moc bídy pro občany města. Nezdržoval jsem se přemýšlením nad něčím, co nezměním. Nad něčím, co mi přišlo tak zoufale banální. Ledové ruce zaražené hluboko v kapsách od džínových kalhot modré barvy se tam jen horko těžko vešly. Docela mohutná bunda červené barvy se mi každou chvíli hrnula nahorů. Nohy mi mrzly. Sehl jsem se. Boty jsem od brození sněhem měl celé mokré a narvané ledem. Začal jsem vytahovat sníh z bot. K sakru. Moje docela oblíbené. Dal jsem za ně určité části z mých výplat za docela dlouhou dobu. Hlavou otočenou čelem k zemi jsem s uleknutím pozoroval pohyby za mnou skrz své nohy. Vyděšení. Panika. Stud. Zvedl jsem hlavu a pár rychlými pohyby jsem došel je konci ulice. Hrdlo se mi sevřelo a já myslel, že se propadnu hanbou sám před sebou. Takový strach. Takový strach přičemž to mohlo být úplně cokoli. Třeba jen stín pod větrem hýbajícím se stromem.
Pomalu jsem se uklidnil. Ruku jsem si přiložil na srdce a čekal, kdy se mi splašený tep vrátí do normálu.
"Úžasný orgán to srdce. Každá kapka krve musí přes něj." ozval se neznámý hlas. Krev se mi rozehnala po celém těle, děs a hrůza mi zvedla vlasy na hlavě.


*

Jeho celkem vysoká postava se pohybovala pomalu. Vypadal jako by právě zvěděl, že jeho sestra je nevěstkou. Jeho pohyby byly nepřímé, nucené a otrávené jako krev narkomanů. Sledoval jsem ho již delší čas. Nikdy si nelibuji v pozorování nižších orgamismů. Vždy mi to přišlo jako to pravé mrhání nekonečného života. Svět. Svět jde dál. Svět nečeká. Proto je neuvěřitelnou možností mít tu schopnost. Schopnost sledovat po staletí, kam svět směřuje a vidět jeho vývoj. Zatímco si můžete uvědomit, že. Že svět je plný moderních technologií a nových a nových vymožeností zatímco lidstvo jako takové otupuje a hloupne. Pohled na podřadného jedince procházajícího předemnou mě utvrzoval v myšlence, že si. Že si zaslouží vyhynout. Zaslouží si každý náš polibek smrti a každé smočení našich bílo-bílých neukojených tesáků. Sehnul se. Jeho hloupý sestřih mu vysel ke sněhu a poloholá záda se mi vystavovala jako nahé herečky na stříbrném plátně. Vítr donesl jeho pyžmo a vůni krve až ke mě. Zdravý, temperamentní, s horkou krví v žilách. Se zavřenýma očima jsem hluboko nasával omamnou vůni. Opíjel jsem se v euforii vůně krve. Když se mladík vyděšeně zvedl a zrychlil chůzi. Kriste! Taková chyba. Jsem jak nějaký padesátiletý zelenáč. Dal jsem mu náskok. Zpomalil. Když. Rozepl si bundu. Dlaní si zajel pod svetr. Jeho srdce. Zvuk jeho tlukotu. Upokojil jsem sám sebe. Nejsem žádný začátečník.

*

Moje oči se vytřeštily. Předemnou stál muž nezapomenutelného vzhledu. "Co chceš?" Netuším, jak se ze mě vyšlo. Jeho ledový klid a sebejistota mě děsila.
"Klid. Není třeba se bát."
"Nebojim se.", dobře možná jsem nebyl, až tak v klidu jak bych chtěl, ale rozhodně jsem se nebál. Nějakej divnej chap mi určitě nezapříčiní, že se rozklepu. "Vo co vám kurva jde? Hledáte někoho?"
"K zamyšlení... Kdy se z buranského tykání stalo opět drzé a špatně formované vykání?" Chtěl působit chtře? Snažil se něco dokázat? Že jsem hloupý?
"A tím chcete, co dokázat?"
"Pouze podotýkám." Jeho sebejistý usměv se mi ani trochu nelíbil.

*

Byl už jak na talíři a přesto mne bavilo se s ním dohadovat. Bylo to jako si hrát s večeří. Proč se trochu nezašťourat ve špagetách při jejich vychutnáváním? Ale. Myslím, že je právě zralý na to. Zralý na ochutnání.

*

Z ničeho nic se objevil za mými zády. Zaskočení a děs mě chytil. Nemohl jsem ze sebe vydat jedinou hlásku. Chytil mi obě ruce do jedné. Jeho chladný dech mi dopadal na kůži na krku. Druhá jeho ruka osahávala můj krk jak kdyby to byly nějaká ženská prsa. Pak už jsem jen cítil tlak. A nekončící slábnutí celého mého těla. Pocit, který se dá přirovnat k vypouštění nafukovací matrace.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama