Leden 2015

Život za životem.

28. ledna 2015 v 8:49 | YY |  Diary

Drazí pozůstalí,

v pátek jsem onemocněla. V sobotu mě strýc chtěl vést do nemocnice... Měla jsem nad 40°C. Ale... To zdaleka není to, co by mě trápilo. V pátek mi umřel vzor mého života. Umřel mi idol. Člověk, kterým mě jistým smyslem dostal tam, kde právě jsem.

What's the worst that I can say?
Things are better if I stay
So long and goodnight
So long and goodnight

Can you hear me?
Are you near me?
Can we pretend to leave and then
We'll meet again

A přes všechny psychické problémy jsem spokojená. Díky němu jsem se dostala sem. Jemu vděčím za úžasné chvíle při natáčení *dobře při nátáčebí zrovna ne, natačení mě nebavilo a jsem strašně stydlivá -.-*, Díky tomuto člověku jsem měla tolik šancí se zviditelnit třeba při prezentování v DOXu (Centru moderního umění). Díky němu jsme otevřeli naší Galerii, díky němu jsem měla svou první výstavu a v nejmenším to byl člověk s obrovským srdcem.

Kdybych mu mohla poděkovat. Za všechno, co pro, ne pro mě. Ale co pro nás všechny udělal. Vžycky dělal věci, které ani nemusel. Vždycky se snažil všechno zlepšit. Nikdo mu nikdy nebyl lhostejný. O svých žácích opravdu věděl, co mohl. Zajímal se o nás. Nebyl to jen ředitel. Byl to náš přítel. A já...

Mám teď díru v srdci. Protože dobře vím, co pro všechny dělal a nikdy nechtěl nic nazpět. Byl to jeden z těch dospělých lidí, se kterýma si rozumím jako s přátely. Mohu s nimi mluvit o všem. Ne jen o takových tě různých blbinách jako s kámošema ze školy. Byl to člověk na mojí základce, se kterým jako jediným se dalo mluvit o umění. On mě dovedl k mé oblíbené umělkyni.

Ani v nejmenším jako tělesná schránka nedosahovala takové velikosti jako jeho duše. Já jen... Stýská se mi. *snad jednou přestanu brečet* <- *stále ubulená Sandra*

....Odpočívej v pokoji....

Led

25. ledna 2015 v 11:06 | YY |  Povídky
Předem upozorňuji, že se jedná o Yaoi povídku :)

Světlou místností byla cítit dezinfekce. Za dvěřmi této místnosti se tvořil dav, který nepřestával hlučet.
"Haló! Haló!", baterkou svítla do modrých oči muži s vypracovanou postavou, tmavými vlasy, hlubokými obyčojovými rysy, který se právě nacházel na vyšotřovacím lehátku. Snažila se ho přivéct k vědomí. Pomalu otevíral oči. Bolest ho zmáhala. Ani je nestačil otevřít a už byly zase zavřeny.
"zatím nevíme jakou škodu ten pád napáchal. Ale obávám se, že už nikdy nebude moct závodit.", doktorka mluvila se sestrou zničeného muže.

*

"Gwen, tady jsi.", vzal ji do náruče. Její obličej byl tak nejistý, nervózní a červený. Cítil její strach. Chytil ji jemně za bradu a políbil. Rukama ji přitisknul k sobě a do ucha ji všeptal sladká slova: "Pojď se mnou."
Ostří klouzalo po ledě a její tvář se rozjasňovala. Pustila jeho ruku a sama si párkrát objela kluziště. Její světlé vlasy vlály. Pohled na ni mu přinášel klid. Projela okolo něj. Její šampón měl omamnou vůni. Chytila ho za ruku. Její ruce byly ty nejjemnější jaké držel. On najednou sklouzl. Pořád držíc ho za ruku stála nad ním, "tos udělal schválně.", koukala do jeho očí, když seděl na ledě.
"Možná...", ušklíbl se a posadil ji zatažením vedle sebe, "Já...", chytil ji kolem pasu a hleděl jí do očí, "Já chci, aby jsi věděla, žě tě miluju", políbil ji. Sundal z ní šálu. Posunul své jemné polibkx na její krk.
"Joe, co když někdo příjde?", červenala se a zněla nejistě.
"Jme tu sami."
Její pohled se okamžitě změnil. Rychle se zvedl. Začala opět objíždět kolečka kolem kluziště. Stále seděl a nevěděl, co se děje. Gwen se začala pomalu vyslékat při jízdě. Bunda, mikina, sukně, tričko až zůstala jen ve spodním prádle. Přijela k sedícímu Joeivi. Postavil se. Stála za ním a vysvlékala ho.Když byl i on ve spodním prádle, tak už neměl brusle. Stál ve své hromádce oblečení. Před jeho očima byla ona. Kůži měla jak z porcelánu a na sobě purpurové spodní prádlo. Rozepnul jí podprsenku a položil Gwen na svou hromádku obečení. Rozvázal jí brusle. A hladil ji na stehnech. Její dech přidal na decibelech. Joe jí políbil na kotnících a směroval své polibky až k vnitřní části jejích stehen. Zatřásla nohama a vyzula se tak z bruslí. Nakláněl se nad jejím nahým tělem a dráždil ji na prsních bradavkách. Hlasitě zasténala. Políbil ji. Když cítil, že už se ona ani on nevydržejí, sundal si trenky a jí vysvlékl z jemného prádla. Vsunul. Přirážel. Víc. Víc. Až vyvrcholil. Položil rozpálené tělo na led. Přitulila se k němu.

*

"Áh...", seděl vyděšený se studeným potem na čele v prázdné místnosti. Všude byla bílá a zelená. Lůžka okolo něj byla prázná. Do místnosti právě vešla mladá žena s černými vlasy do úhledného culíku v tmavém saku a společenské sukni.
"Joe. To bude dobrý. Lehni si.", pohladila ho po čele a dala mu letmou pusu na tvář.
"Ettel, kde je Gwen? Co se stalo? Proč tu jsem?", zamtený a vyplašený se snažil pochopit situaci.
"Joe, bráško, klid. Já..." rozbrečela se, "mrzí mě to. Já... Já nemůžu.", s pláčem odešla.
"Ettel! Ettel! Vrať se!", chytil první věc na nočním stolku a hodil jí po dveřích. V tomto případě to byla váza s pěknou drahou květinou. Otevřeli se dveře. Jeho nervy se napjali. Konečně se dozví pravdu. Vrací se. Vešla doktorka. Uvolnili se mu svaly. Nevrací se. Doktorka byla celkem maličká a měla kaštanové vlasy.
"Pane, co to vyvádíte?"
"Řekne mi tu už někdo něco?", jeho zamtení ho vedlo k neurvalosti.
"Prodělal jste otřes mozku a operaci kolene. Vypadá to už nikdy nebudete moct závodit.", její pohled zvážněl.
"Cože?! Kvůli tý noze? Vy žertujete! To je nemožné' Kde je Gwen, moje snoubenka? Co tak mlčíte! Mluvte!", začínal být víc a víc agresivní.
Do místnosti se opět po zaslechnutí křiku vrátila pacientova sestra, "Joe, Gwen odešla. Snažila jsem se jí zastavit. Dostala nabídku a přijala ji. Odešla."
"To nemohla! Bydlíme spolu. Jsme zasnoubeni!", oči měl zděšením vytřeštěné. Jeho strach byl takřka hmatatelný.
"Joe! Odešla."

"Nic není tak zlé, brzy tě pustí.", pohladila ho po tváři a mileč se usmála. Znechuceně se na ni podíval, "Ale už nikdy nebudu závodit," jeho prázdné oči chtěli umřít, "už nikdy ji neobejmu, nikdy si s ní nezabruslím, nekdy nebudeme mít děti, nikdy nebudeme mít dům se psem a nikdy spolu nezestárneme. Budu pro ni už navždy jako mrzák."
"Joe..", chytila ho za ruku.
"Nech mě!", vytrhl se jí. Ona sklopila zrak a odešla.

*

"Joe, jdi doma? Tady Ettel. Už je to půl roku, co jdi z nemocnice. Tvoji kamarádi se o tebe bojí. Zavolej mi."
"Joe, nic si z toho nedělej, ženský jsou je kurvy. Zajdem na pivo? Zavolej."
"Čus, tady Frank, slyšel jsem že už půl roku doma bulíš. Pojď ven, zbalíme nějaký holky."
"Joe, to jsem zase já. Kdybys chtěl nakoupit, tak zavolej, jsem s tebou.", vzkazy se mu už skoro nevešli na záznamník a přesto ho zájem ostatních akorát tak otravoval. Stál nad záznamníkem. Přehrával si jediný váznam celé dny. Dokola a dokola.
" 'Dovolali jste se k Joeovi a Gwen.'
'Lásko? Co to děláš?'
'Nahrávám.'
'Jééé... Zavolejte nám později! Joe i já máme napilno, ááhhh... Joe! Nech toh...' ", Stekla mu slza po tváři. Opřený o stěnu do sebe nalil už třetí láhev alkoholu za tento den. Zazvonil zvonek.
Švihnutím otočil hlavu ke dveřím. Jeho sestre nezvoní. Kdo to bohem zatracený člověk si mohl opovážit otravovat."Náh~ Kdo to je?"
"To jsem já", ozval se nejistý přesto odhodlaný hlas za dveřmi. Za nimi stál mladý chlapec malé křehké postavy se světlými zvlněnými vlasy dlouhými pár centimetrů nad ramena a hnědýma očima. Joe otevřel dveře, "Co tu chceš!" Mladý hoch byl zaskočen tak přímou a nepříjemnou otázkou, "Slyšel jsem, že umíte prefektně bruslit.", vyhrkl ze sebe.
"Minulost!", Joe zahobil láhev.
"Mohl by jste mě učit!"
"Neučím." opřel se o furta od dveří.
"Prosím!" světlovlasý chlapec se nenechal odbít.
"Ne!", Joe se snažil zavřít dveře. Hoch strčil nohu mezi dveře a vecpal se dovnitř. Joe ho čapl za flígr a přimáčkl ho ke dvěřím. Předloktím ho tlačil na krku, "Co kurva chceš!". Chlapec se chvíli kroutil a pak se zastavil, "Vy... Vy jste brečel?", rukou ho pohladil po mokré cestičce na tváři. Tohle byla ta nejzásadnější věc, kterou mohl udělat. Ten dotyk. Ta ruka. Byla stejně jemná jako ta její. Viděl v něm ji, "ne.", otočil se joe zády od chlapce.
"Pane... Já... Nechtěl jsem rušit. Je mi 18, stačí mi základ. Doufám, že už nejsem moc starý.", chlapec se cítil provinile. najednou se spustil hovor. Joe ho ignoroval.
" 'Dovolali jste se k Joeovi a Gwen.'
'Lásko? Co to děláš?'
'Nahrávám.'
'Jééé... Zavolejte nám později! Joe i já máme napilno, ááhhh... Joe! Nech toh...' " po doznění se začal nahrávat nový vzkaz, "Kurva Joe! Memůžeš se schovávat před světem. Je to už víc jak půl roku. Jdi ven! A změn si už ten záznam! Gwen už se nevrátí!"
"Pane... Já..." Chlapec znervózněm a mnul si kapesník v rukách.
"Vypadní!", Joe křičel.
"Já jsem..."
"Vypadni!", otočil se. Ty ruce. Mnul te kapesník!
"Pane já...", ruce mu položil na hrudník, aby ho mohl odstrčit od sebe, kdyby ho ho chtěl vyhodit.
"Gwen.", Joe se uklidnil. Ten dotek.
"Co?", Nechapavě se na něj chlapec podíval. Joe přitlačil mladíka ke dvěřím, "pane!". Joe mu svlékl kalhoty a tričko. Hodil si ho přes rameno a položil jo na postel.
Vyděšený mladík se zapíral rukama, "Pane, co to děláte? Pusťte... já...", Joe se vysvlékl a z chlapce svlékl trnýrky. Vnikl do něj. Mladík vyjekl.
"Prosím, pusťte... ne... prosím.", naříkal a snažil se uniknout. Joe se začal pohybovast.
"To bolí, pane... Hrozně to bolí, nechte mě být. Prosím.", stále naléhal a naříkal. Začal plakat.
"Gwen.", jediné co Joe řekl.
"Já nejsem.", Joe přirážel a přirážel.
Najednou někdo vešel do bytu, "Joe! Joe? Jsi doma?", hlas jeho sestry se stával hlasitějším, čím byla blíž. zachvíli stála za dveřmi. Chlapec se zarazil a stihl.
"Ettel, nechoď sem. Nejsem tu sám.", Joe řekl, tak aby ho bylo slyšet.
"Dobřé, konečně jsi z toho venku, gratulujunechám ti nákup na stole, měj se.", hlas se tlumil. Pomalu zase odcházela. Joe pokračoval. Víc a rychleji. Mladík křičel a bránil se. Joe vyvrcholil. Sedl si vedle ležícího a schouleného chlapce. Zapálil si, "Jak se jemnuješ?"
"Obyčejně takhle někoho ošukáte bez toho, aby jste věděl, co je zač? Mimochodem...", jeho tón zhrubl, "Gwen nejsem!". Joe nevnímal jeho rozhořčení, "Ohromil jsi mě." Chlapec se okamžitě posadil a hleděl Joeovi přímo do očí. Joe se nachvíli zarazil a nehýbal se. Potom obrátil zrak jinam a řekl: "Proč jsi neřval o pomoc, když tu byla ségra?" Chlapec se zachumlal pod deku, "Jmenuju se Tobias."
"Tobiasi," odhrnul deku z jeho hlavy, "budu tě učit."byl nakloněný nad jeho hlavou. Tobias se otočil a vášnivě ho políbil. Byl cítit alkoholem a cigaretami.

Rádoby něco japonského...

23. ledna 2015 v 14:19 | YY |  Photoshoot
Drazí pozůstalí,

tento týden jsem si fakt užila. Byl super. Neopravila jsem si sic známky jak jsem chtěla zato jsem svedla sebe samou dostat zase do pohody. Asi jsem nechutně plná nenávisti a znechucení.

Ovšem... až nezdravě mě to osvobozuje. Celý týden jsem díky bohu neviděla jeho prolhaný obličej. Jen dnes. Ale... jediné co jsem pociťovala už nebyl smutek ani ublížení. Nýbrž to bylo jen znechucení a opovrhování.

A těch dvou? Hm...

Bohužel ty jsem viděla celý týden. Nicméně... Snad nejsou tak hloupé, aby si myslely, že na to jen tak zapomenu. Nikdy jim to neodpustím, protože já bych se vědomě takhle odporně chovat nemohla. Ale! Nejsem jen další hloupý puberťák. A proto se nehodlám mstít. Ani jim nějak ubližovat nebo dělat naschvály. Či na ně být nepříjemná. Já... Možná to není zjevné, ale nejsem už puberťák. Nejsem impulzivní ovečka. A nemstím se za kluky. Probůh... Hloupé! Hloupé! A proto je jejich trest už jen to, že svou nevábnou osobnost mají a budou ji mít. Pokud sami sobě nepřipustí ten fakt, co provedly.

Čímž myslím, že nepřipustí a tak jim ta hnusná osobnost už zůstale.

Hlavně. Já... Jsem kariéristka. Nejsem na vztahy. Jo měla jsem jich hodně a hodně jsem jich ukončila. Proto mě tenhle docela vzalo. Nejde o něj ani o ty dvě. Nýbrž o tu situaci, do které mě dostaly. O něj mi nejde. Je jen další kluk. Stejný jako každý jiný. Neví, co chce. Puberťák no... Nikdy se mi nestalo, že by mě někdo nechal. Je to novinka. :/ Ale... Je to naposledy. To přísahám.

Jinak se ségrou jsme trochu fotily, ale nic moc... :( jinak název článku je odvozen právě od těch fotek. :)

Symbióza těla a duše?!

21. ledna 2015 v 7:11 | YY |  Diary
Drazí pozůstalí,

od neděle se konečně cítím zase fakt dobře. Ale... Moje tělo mi chřadne. Všechno mě bolí. Bolí mě záda, bolí mě nohy *necvičila jsem ani se nijak nepřetěžovala*, bolí mě furt hlava. Vůbec to nechápu. Když už konečně je mi dobře psychicky tak je mi zle fyzicky.

Jako bych si vším tím negativním otrávila tělo. Cítím jak ve mě koluje černá krev. Cítím ten jed. Cítím, přesně jako by to, co mě osvobozovalo mě zas ničilo. Ale nechce se mi vzdávat psychické pohody. Myslím, že na mě jako na mém tělu mi moc nezáleží.

Myslím, že nejsem hezká, nemám úžasnou postavu ani nic, co by na mě bylo nějak extra zajímavé. Já... Myslím, že na mě se mi líbí moje vůle, moje vytrvání a to, že jsem bez pochyb nejsilnější člověk jakého znám. *opravdu přemýšlí, že sem napíše o všech hrůzách svého života, ale spíš ne. Spousta lidí by nad tím jen ohrnula nos. A nebo si začala víc vážit toho, co má. A nebo taky ne.*

Co bych ještě mohla dodat. Zkusím to nějak řešit, ale myslím, že je to zbytečné. Je to jako bych deprese, které jsem zažila pořád cítila, ale nevnímala je. Jako bych je přesunula na svoje tělo. A myslím, že je to dobře. Ne... Není to vysloveně dobře. Nic není dobré ani zlé. Ale... Tohle je lepší než to mít v psychice, která mi stejně svírala tělo jako masožravá kytka, která jen zpevňuje skus, víc a víc. Myslím, že až přejdou deprese, tak mi přestanou bolesti. ^^ *kurva ty záda jsou vždycky asi nejhorší... auč. :(*

Jo a dneska jdeme do divadla... Nah~ mám divadla ráda, ale se školou tam chodím fakt nerada. :(
Nicméně... nahoře písnička, která mi vždycky zlepší náladu. :))

BabyDoll

18. ledna 2015 v 21:51 | YY |  Fotky
Drazí pozůstalí,

opět jsem se většinu dne učila a pak jsem byla tak strašně vygumovaná, že jsem si chtěla trošičku odpočinout a tak jsem popadla foťák a šla něco maličko nafotit. Celý dnešek jsem byla v cajku. Žádné stresy. Žádné deprese, takže se dá říct, že jsem po měsíci zase trochu víc vyrovnaná. Takže jsem ráda, že nemusím k psychologovi.

Přišla bych si jako narušenec. Nebo tak něco. Ale nikdy jsem ke smrti neměla blíž. Takže jsem fakt ráda, že jsem už v cajku. ^^

Řekla jsem si, že mi trocha flegmatismu neuškodí. Takže jsem si řekla, že bych se mohla vykašlat na nějaké známky. Budu se učit, ale nebudu to tak hrotit. Už tak toho mám celkem dost. Nicméně dneska to doma zase trochu skřípalo, ale doufám, že cajk. Omluvím se jim. Jsou přeci jen moje rodina. Začínám je mít hodně ráda. Ne že bych je neměla ráda, ale nikdy jsem rodinu nebrala jako samozřejmost. Teda... Po sedmé třídě už ne. Ale momentálně si zase tak nějak navykám. Takže jsem ráda, že se se ségrou zase bavíme. Se strýcem se hádáme, ale mám je ráda.

Čímž jsem docela vybočila. Tady jsou ty snímky.


Uvědomění. Je mi tě líto.

17. ledna 2015 v 22:12 | YY |  Diary
Drazí pozůstalí,

dneska.. dneska jsem se tak jako obyčejně snažila rozvíjet sama sebe. Psala jsem nějakou další povídku. Včemž. Uvědomila jsem si, že... možná je dost věcí za které můžu. Možná je dost věcí, které jsem si zůsobila sama. Možná jsem si ublížila tak jak nikdo, ale tohle. Tohle... tohle jsem nezpůsobila já.

Vědomě mi ubližují. Všechno moc dobře věděli. Všechno, co dělají, dělají s přesným obrazem mých bolestí. Takže...

Jediný kdo by se tu měl stydět jsou tu oni. Jestli to právě čte alespoň jediný z nich. Tak můžu říct, že se budu vyhýbat každému pohledu na tebe, protože si tvou odporností nechci způsobit dávení. Už vím, že ta ubohá tu nejsem já. Já... Vím, co chci. Vím to vždycky. Mám myšlenky přesně vytřízeny a proto neubližuju lidem při každém zaváhání a změně názoru. Nerozhoduji se o věcech, které se týkají ostatních jen tak ze dne na den. Spontánní rozhodování je pro dobrodruhy nebo bezohledné, bezpáteřní ubožáky.

Jsem krutá? Koukni se do zrcadla. Jsem tvůj výtvor. Jsi pyšný? Měl bys. Protože ty! Ty jsi taky něčí výtvor. Blahopřeju. Přesně vím, co právě jsi. A ty nevinné pohledy si nech. Možná jim zas někdo uvěří :) Hlavně... Já tu nebyla ta, co ztrácela čas. Já si to celkem užila. Takže... Takže mi tě je celkem líto...

Náh~ kdy už konečně potkám někoho, kdo bude alespoň trochu jevit známky dospělosti?! Kdy už konečně! Samý posraný puberťáci... Asi žádám moc.

Nicméně... Dneska jsem měla jít do klubu. Nakonec jsem nešla. *nečekaně* Pohádala jsem se se strýcem a teď tu sedím sama poslouchám Drowning Pool na plný koule, ještěže nemáme sousedy... a jsem tak posedlá novou sílou, kterou jsem vzala z nechuti k určitým osobám, že se cítím fakt dobře. Jsem tak znechucena, že jsem momentálně fakt spokojená. Hlavně... Zase v sobě cítím tu temperamentní Sandru. Sebe. Cílevědomou a sebejistou Sandru. Vítej zpět. Ta důvěřivá, hodná, naivní Sandra byla odstrčena.

Opravdu budu raději zlá než mrtvá.

Nemluvit o tom.

16. ledna 2015 v 7:25 | YY |  Diary
Drazí pozůstalí,

včera jsem doma měla docela veliký výpadek. Ale myslím, že nanyní-... ne. Není to pravda. Nemyslím si, že je mi nanyní už dobře. Myslím, že asi zkusím vyhledat nějakého psychologa. Tyhle moje kolapsy už mě nudí. Otravují mi celý život.

... seděla jsem ve vypuštěné vaně a litovala sama sebe, odpor k sobě samé díky mě dostal úplně nový rozměr. V mém případě je až tak nechutně hmatatelný. Je to děsivé...

Mám strach.
Včera jsem měla opět ty hnusné myšlenky, které se mi vrací den co den. Zdá se mi o tom, představuji si tu chvíli. Ta chvíle bude jen moje. Hlasy utichnou, myšlenky se rozplynou, obraz vybledne. Zbyde jen prázdno. Černo-černá tichá prázdnota.

Nicméně... Nesnažím se tímhle otrávit váš den :) Já... mám tyhle stavy snad každý den, od svých 13let. Když si tak projíždím starý blog, tak to začalo krádce před rozvodem mojich rodičů. A stěhování do Plzně, tomu taky nepomohlo. Když si tak shnu svůj život, tak není oč stát. Vlastně. Žiju jen pro práci. Žiju pro svou práci, žiju pro svůj vlastní rozvoj. Jen čekám, co z toho vzejde.

Náááh~ dost o mojí ubohosti... nechám si napsat nějaké prášky a konečně rubrika "Diary" zažije i světlé články, protože bez nich myslím, že je to nemožné. A co je na všem nejhorší? Za ty čtyři roky jsem se dobře naučila to v sobě skrývat. Proto mě většina lidí vnímá jako veselou a zbrklou. A uvnitř jsem na cáry rozškubaná a otrávená---. A je jedno, co nebo kdo mě do těhle stavů zase a zase uvede. Jen se teď opravdu bojím. Takhle silné deprese jsem ještě neměla. Je to jako by jste leželi a na vás si sedl hroch. Nemůžete v pohodě dýchat. *a já jsem se divila proč se mi zhoršilo astma. :D proč kurva psychika tak moc souvisí s fyzickým stavem.*

Málo času, hodně nechuti.

15. ledna 2015 v 7:33 | YY |  Diary
Drazí pozůstalí,

tak se tu zas tak čistě náhodou objeviji. :) No... Včera, jeden z nejhorších dní v tomhle roce :D. *Hm... čím to asi bude? :D* Nicméně. Přišla jsem domů a pořád jsem jen šila. Takže jsem se vůbec nedostala k učení. :( Proč je tak proklatěmálo času?! :(

Den má, podle mé kamarádky Máji, až moc málo hodin. Ovšem... Nemohu nesouhlasit. Je to faktem. Nicméně... ušila jsem si tričko, zelené silonky, a bude se šít i sukně. Bude to určitě další úžasný Harajuku model do mé skříně :3 Jinak... Minulý týden jsme se spolužačkou fotily.

Noh~ Nemohu říct, že by to dopadlo dobře, no tak! Jsem na těch fotkách já... -.- Odpornějšího člověka jen těžko najdete. :) A každým dnem se v tom ještě více utvrďuji stejně jako mi to dokazují lidé okolo mě. Děkuju bez některých lidí bych na to, že jsem fakt odporná i dokázala zapomenout. :)


ne... nešňupala jsem :D :D Můj postoj k návykovým látkám znáte :) je to ubohost... *a já to nepotřebuju, protože jsem ubohá už bez toho :)*

Yosh!

10. ledna 2015 v 22:13 | YY |  Diary
Drazí pozůstalí,

právě jsem se docela najisto dostala z té posrané deprese. Jsem teď hrozně moc šťastná. Rozhodla jsem se, že budu cosplayovat Mikua jiný kostým.*přesněji ten, který má ve videu v mém menu :)* Ale z toho růžového si ušiju ty kalhoty, ty jsou fakt úžasné :D ^^

A! Dostala jsem se z té deprese díky tomu, že jsem zjistila, že když příští týden si opravím nějaké známky, tak dost možná to ještě vytáhnu na vyznamenání. Z DVK mi vychází 3, i když jsem poslední test napsala na jedničku -.-,... ale to kvůli té první poznávačce, kterou jsem napsala na pětku. :( Já vím, jsem debil. :(

Nicméně! Příští týden bychom ještě měli psát poznávačku, čímž bych to měla vytáhnout na dvojku. Potom... Ještě vyytáhnu Textilní materiály na dvojku a pak Výtvarnou přípravu na jedničku.

Tehdy budu docela šťastná. Možná... Prozatím. Příští pololetí chci skoro samý! A jestli ne... Tak se naseru! :D :D Nicméně... nahoře je video na zasmání ^^ *snažím se jen šířit dobrou náladu*
doufám, že jste taky nadšení ze své pýle v tomto pololetí :) Jo a taky... v pátek jsem byla zkoušená z četby a tím jsem si zkazila jedničku z češtiny -.- nááh~ snad to vyváží moje práce na školním časopise. :)

Otwarty świat, rany zamknięte

7. ledna 2015 v 18:47 | YY |  Diary
Drazí pozůstalí,


dnes jsem se opět zamýšlela nad tím, že změním dokonale sama sebe. Ale tím jak se měním. Tím jak i cítím, že je špatný být k lidem zlý. Tím jak za každou cenu vidím v každém i to dobré. Tím víc se oddaluju sama sobě. Už nejsem temperamentní Sandra. Sandra, která byla divokým býkem, který se vztekal. Měla jsem v sobě žár, který právě uhasila potopa slz.

Už nejsem sama sebou. Čímž jsem si uvědomila, že tohle mé nové "já" jsem mnohem mnohem melancholičtější. Ubulené a bezmocné.

Čím víc se snažím jít dál a být neraněna. Být veselá, hodná a chovat se rozumně. Tím víc se uzavírám sama v sobě. Poslední dobou. Každý den brečím. Už ani nevím proč. Prostě je mi neskutečně špatně. Každý den si říkám, že kdybych se ráno neprobudila, tak mi to ani nebude vadit. I přes všechen optimismus, který si snažím vnutit, nevidím nic, co by mi naplňovalo můj už moc dlouhý život plný zklamání. Lidé, kterým jsem plně věřila se mi vysmáli a mě zbylo jen pár střepů ve zrcadla. Zrcadla, které ukazovalo mě samotnou. Zrcadlo mi ukazovalo můj duševní stav. Neukazovalo mi úsměv ani veselé pozdravy a milé přání k novému roku. Ukazovalo mi rozcuchané vlasy, ubrečené oči, nosní tekutiny, rudou tvář.

Koukám do úlomků. Nechci jít dál, pokud mě to ještě víc nič... ne... musím. I kdyby to mělo znamenat můj konec. I kdybych měla sledovat vlastní sebeničení. I kdybch měla sledovat zanik vlastní osobnosti. I kdybych měla zničit sebe samotnou.