Únor 2015

Sahara

26. února 2015 v 6:19 | YY |  Povídky
-bez pozdravu-

včera jsem tak projížděla svůj starý blog a mám tu jednu povídku :)


Nastalo ticho a byl slyšet jen tichy pochod větru. I Rywen byl konečně zticha. Saharou se proháněl tichý, teplý vítr, který některým z nás, jež nebyli zahaleni naháněl malá zrníčka písku do očí, uší a nosu. To malé ticho jsme si všichni vychutnávali a doufali, že Rywen neotevře pusu. Pomalu jsme umírali. Dnes to byl již třetí z nás. Pohřbili jsme ho a zase zazněl nepřiměřený povyk kvůli jediné ukecané puse, "Když to půjde takhle dál, tak jsem na řadě. Už si můžu sám kopat hrob... A ty!", ukázal Rywen na nejvyděšenějšího z naší skupinky. Na Damiena, "Ty! Ty! Ty půjdeš hned po mě! Jakmile žízní padne moje zdechlá huba na písek, boj se! Boj se!"
,,Rywene! Zavři hudu!" okřikl ho Berry, poslední z naší skupinky.

,,Rywene! Pokud nesklapneš zakopeme tě hned!" skončil jsem tuto debatu a pokračovali jsme dál. Rywen mlčky seděl na velbloudovi a skoro brečel. V noci jsme si rozdělali oheň ve velké zimě. Rywen se sklíčeně choulil, jak malé osamělé kotě. Damien se třásl strachy, že Rywen umře a on jej bude následovat. Pořád jej kontroloval. Berry si přisedl k Damienovi. Poplácal ho mírně po zádech: ,,To bude v cajku, kašli na měj. Je ustrašený a nechce v tom být sám, proto tě straší..." Damiena to ale stejně nijak neuklidnilo, otočil se od nás a ohně zády a spal. Zvedl jsem se a dal jsem pohlavek Rywenovi: ,,Nevíš, jak se chovat?! A krom toho.. Nikdo z nás už neumře..." Káral jsem jej a zároveň uklidňoval. Rywen se bál smrti, která ho stíhala. V noci jsem nespal. Hlídal jsem je. Rywen měl noční můru. Probudil se z ní a zakřičel. Nikoho to neprobudilo, ale já který byl vzhůru jsem mu šel na pomoc, když jeho hlas strácel na síle. Pomalu a bolestivě se začal dusit, jeho dech se pod strachem zrychlil. Lapavě chňapal po dechu jako po svém životě. Snažil jsem se mu pomocti. Nejspíš něco vdechnul, ale než jsem mu mohl pomoci. Umřel. Té noci. V bolestech, ve strachu, ve zdrcujících podmínkách. Ráno jsme opět zakopávali mrtvolu. Damien při pohledu na Rywenovo mrtvé páchnoucí tělo vzplál hrůzou. Oči se mu každý den propadali hlouběji do důlků. A dnes jako by mu skoro vyschly a on byl jen slepí a hloupí mladík. Jen co se nám podařilo probrat Damiena z jeho nevolností, nám šel pomoci s Rywenem. Všichni tři jsem jej dali do jámy a sepjali ruce k modlitbě za spásu jeho duše. Damien koukal bez mrkání na Rywena ležícího v jámě. Vypadal, že vidí jeho ducha ukazujícího na něj, jak mu před svou smrtí slíbil. S Damienem to seklo. Když se vrátil k sobě strašně se třásl a huhňal: ,,Jsem na řadě, jsem na řadě... Umřu... Umřu..." snažili jsem se ho uklidnit, když našel svůj klid. Od té chvíle šlo vše jako po drátkách... Dokud sahara nepohltila posledního z nás.

Výpadek, stud

25. února 2015 v 9:32 | YY |  Diary
-Bez pozdravu-

Včera... včera jsem se zachovala hloupě. Utekla jsem před něčím, čemu bych měla spíš čelit. Já... Jsem kvůli tomu na sebe naštvaná, je to... Je t nepřípustné. V budoucnu ať už jsou pro mě jakékoli situace náročné nesmím už nikdy ustoupit.

Začala jsem se asi až moc brát jako holku. Měla... Měla bych se brát spíš než jako příslušníka určitého pohlaví bych se měla brát jako člověka. Jako člověka, který to dokáže ustát. Jako člověka, který nikdy neustoupí a všechny problémy jaké budou staveny na mou hlavu musím zvládnout.

Utěk! Zbabělost! Slabost! Ubohost! Dětinskost...

Už nikdy.

Zrovna jsem se začala považovat za člověka, který se dokáže téměž vždy ovládat. Jak chováním tak emocionálně.Hlavně mi to dokázalo pár uběhlých týdnů. Dokázala jsem se přenést nad všemi hrůzami, které se mi děly za poslední tři měsíce. I když... utekla jsem před tím, co jsem si sama způsobila. Je to moje vina. Já... Já jsem si to zavařila a pak jsem chtěla jen tak odejít a nečelit následkům. Ale je pravda, že značná dětinskost se velice projevila i z druhé strany. Jak ubohé. Už nikdy se to nestane. -.-

Přišla jsem domů. A řekla o všem své sestře. Skoro nic mi na to neřekla. Nebylo co. Lituji toho. Po chvíli přišel strýc. Jen mě objal a snažil se najít slova útěchy. Ale... Já je slyšet nechtěla. Podával mi ruku se slovy, že jestli to tak bylo tak mi to nezazlívá, ale já. Já jsem mu dobře osvětlila, jak to cítím já.

Cítím se jako sloboch. Lidé, kteří utíkají a schovávají se před problémy jsou slaboši. Jak jsem mohla?! Už nikdy více.

Nicméně... Dneska jsem měla jít ven s Lenkou :( Ale nakonec nejdeme... :( Tohle mě mrzí snad i víc než mé chovní. :(
Tolik jsem se těšila. :( Ale nevadí... Jinak dopsaly jsme jedno RP(50stran, 92 000znaků, 20 000slov :D dobrý skóre na jeden týden. :D a jen po večerech :D )

Ao no Kami.

22. února 2015 v 17:58 | YY |  Šití, oblečení a styl
O-HA-KU~YO!

Vůbec netuším jestli jsem nadpis napsala správě. Ale vím, že vlasy jsou Kami a modrá je Ao. Tak doufám, že ano... Nicméně jsem se dnes konečně dokopala k barvení a šití na přehlídku... *vypadám v těch šatech jako transka. :(*

Nicméně... posuďte sami. Ale ještě nejsou hotové.. Ze zadu je díra, kterou nemám nafocenou. A dolní okraj se bude ještě lemovat tou chlupatinou jako je kapuca a kapsa.


Week...

21. února 2015 v 20:17 | YY |  Diary
O-HA-KU~YÓ!

Tak jo! Jsem si vědoma, že jsem tu dlouho nebyla. Omlouvám se. Momentáliš jsem na totáliš spokojenej člověk ^^ bože... v pátek jsem byla na rande, jestli se tomu dá tak říkat, ale asi ano. OHHHHH!

- Myslím, že už je zamilovaná. nevím nejsem si jista. :( Já... je úžasná... je pěkná, nemá v hlavě nasráno, ale... bojím se mít někoho zase u sebe. Já... Nevím... Bojím se vztahů. Jsou složité, a co z toho. :(
Vím, že bych byla moc šťastná. Vím, že by to bylo super, ale co když ne. A... Co její táta. Je docela přísný... U nás doma se o mě ví, že jsem teploušárna.

Jinak týden, který jsem právě prožila byl úžasný.
Ve čtvrtek jsme byli v Praze a v autobuse jsem vymyslela natáčení na písničky... Úžasný..!
:D Jinak v pátek rande. A doma zase RP :3

Video z Autobusu:

Olá!

15. února 2015 v 16:49 | YY |  Diary
Ohaku-yo,

nah~ zase se cítím hrozně moc dobře. Rozepsala jsem si úžasné RP. Dvě úžasné RP. Naprosto jsem se zamilovala. Zamilovala jsem se do způsobu jakým píše.

*-* ale hrozně mě děsí, jak moc začínám být zavislá na tom psaní a na ní.

V životě jsem ji neviděla. Ale... Mám pocit, že ji znám. Nikdy nevím, jak se zachová. Je... trochu nevyzpytatelná. A taky temperamentní. A urážlivá. Nah~ Měla bych nad tím přestat bloumat.

Ale ty RP jsou užasné. Jen... Musím říct, že... vlastně ani nevím, jak se jemnuje. Jednoho dne mi prostě napsala, že... že mě viděla vycházet z MHD a že jsem na ni koukala. A přesně mi popsala jak jsem byla nalíčena a co jsem měla na sobě, jakou barvu jsem měla na hlavě a v kolik hodin to bylo a z jakýho MHD jsem vyšla. Jo a taky mi včera psalo hrozně moc lidí. Další holka z města kam chodím na školu, že by se ráda oblíkala jako já, ale nemá odvahu... Náááááh~ to mě tak těší :3

Tak... a pak jsme téměř okamžitě začali hrát. A už hrajem několik dní. Naše první RP má 37 588 znaků a naše druh má 10 967 znaků.

Dost už... Všimli jste si, že jsem změnila svůj pozdrav? :D Jako OHAYO+OTAKU= OHAKU-YO
rozhodla jsem se, že budu víc flegmo-sangvinická. ^^

A konečně i s lidmi, kteří si mě váží :)
- a jestli i vy mě máte možná maličko rádi... máte tu pár mých nových fotek ^^ :)


Vrže a přece funguje.

7. února 2015 v 18:23 | YY |  Šití, oblečení a styl
Drazí pozůstalí,

během posledních čtrnácti dní jsem tu moc nebyla. Dávala jsem si už tak po osmé za tento rok svůj život dohromady. Včera... Jedna z oněch holek za mnou přišla za což ji obdivuji. Četla můj článek. Já... Na vteřinu jsem se chtěla stát něčím, co tak zavrhuji a proto. Zvedla jsem hlavu a z hrdla řekla, co jsem chtěla. I když... je toho mnohem víc, co bych jí chtěla říct. *není to nic špatnýho... jen bych jí chtěla detailněji popsat, jak vše teda bylo.*

Jsem ráda...

Jsem ráda, že za mnou přišla. Já... Umím si představit, že většina lidí by jen pomlouvala a za zady mě hejtila. No... Tak trochu jsem to udělala i já. Ale... Nechodíte přece po chodbě a neříkáte jen tak "no... Víš... Vůbec se mi nelíbí, co jsi udělala a proto tě teď vnímám fakt záporně." Proto... Když se zeptala, tak jsem jí to řekla.

Nicméně... Chtěla jsem spíš, aby četla jiné články.

K tomu jak se mám? No... Tak mám se špatně. :( pořád myslím na ten pohřeb. Pořád se nemůžu dostat z toho, že ho už nikdy neuvidím :( Pořád je mi hůř a hůř. Stále jsem na sobě neměla nic barevného. A do toho Thomas. Pecka... Opravdu bych nejraději usla tak alespoň na dva roky. A pak se probudila a bylo by po všem. Po mojich depresích. Po potkávání se na chodbách. A po nanyní nesnesitelných hodinách DVK.

Ale dost už. Víte... blog byl jedniný, kdo směl vědět, jak se doopravdy cítím, ale teď... asi si koupím deníček. :/ už je tady docela nebezpečné, aby lidé, co mě znají věděli, co cítím. Většinou to pak zavání zájmem, o který nežádám. Jinak článek je pojmenován tak, aby odpovídal tomu jak se cítím. Jako poničený stroj.

Jinak... šila jsem... A teď mám rozešilé tyto šatičky a kabelku, ale zítra bych si měla už dopsat sešit z technologie... :/ :D


jinak šaty jsem šila snad... no... celý den :D a ještě je nemám... :( :D

Svět se točí, já stojím.

5. února 2015 v 7:26 | YY |  Diary
Drazí pozůstalí,

... nikdy už nechci tyhle dvě slova naživo slyšet... Pohřeb, pro mě blízkého člověka, proběhl smutně, ponuře, depresivně. Začal právě slovy "Drazí pozůstalí", začala jsem je používat, když mi bylo opravdu zle, ale nikdy jsem netušila, jak otřesný je to zážitek, když je někdo vysloví nahlas.

Tyto dvě slova pro mě dostaly zcela nový rozměr. Je to... je to jako mluvit o sake a nikdy ho neochutnat.

Nicméně... Od té doby, co se to stalo... Co umřel, jsem si nevzala barevné oblečení. ...Až teď jsem si uvědomila jak málo mám černého oblečení... *což je divné, jelikož jsem v sedmičce jiné nenosila... už mi toho zbylo opravdu málo.*

A ve škole... Co bych mohla říct. Někteří lidé se mi den ode dne hnusí víc a víc.

Celý svět se někam žene. Můj život mi proplouvá mezi prsty a já ho nemůžu zastavit. Nemůžu ho ani zpomalit.

Stojím uprostřed kolotoče a místo abych se usadila a užívala si ho, tak stojím uprostřed zady přisáta na nosném sloupu kolotoče. S hrůzou sleduju točící se kolotoč a mám akorát závrať.

...Chci vystoupit...