INSTAGRAM

mimochodem... nenávidím fialovou, proto je to tu fialové...
Image result for goth png gif

Je důležité mít své místo ve společnosti

8. listopadu 2015 v 17:44 | YY |  Povídky
-Tak tu mám zas nějakou tu rádoby povídku... Je taková... nevím... trochu jiná... I když vlastně docela stejná. Nezapomeňte. Nebuďte houba. Buďte filtr. :D ^^ :)-


"Je důležité mít své místo ve společnosti?", prázdností pokoje se rozléhal ženský hlas. Autoritativní a přísný, a i když se tak rád tvářil jako chápavý a přívětivý, nebyl jím.
"Nevím… Asi ano. P-podle mě je společnost jako kyslík. Víte, že díky kyslíku se rozkládají naše tkáně? A díky tomu stárneme a umíráme?", nasucho jsem polkl.
"Kam tím směřujete?", znuděně si psala do zápisníku, aniž by se doopravdy snažila mě pochopit.
"Společnost je pro člověka důležitá. Asi ne tolik, co kyslík, ale je. Je pro člověka důležitá, protože je společenský tvor a cítí se osamocen. A… má deprese. Není mu dobře. Ale stejně ona jako kyslík… Rozkládá naši duši. A to jednoduše proto…", odmlčel jsem se.
"Proč?"
"Protože… Je nás tu moc. Je tu moc lidí a každý po vás něco bude chtít. Takže je to to samé, jako když jste sami. Jen asi vydržíte ve společnosti déle. Jako na kyslíku vydržíte déle než bez něj."
"Jak vám společnost rozkládá duši?"
"No… Ve společnosti je moc lidí a každý po vás něco chce. Je tomu tak už od malička. Jsou přímo stanovené cesty, kterými musíte jet a pokud jedete jinudy, je to špatně. A pokud jste trochu jiní… Znamená to, že jste narušení a je to špatně. Nebo jestli máte vlastnosti neslučitelné s jinými vlastnostmi ostatních. Je to špatně. A nakonec vás společnost šmirgluje, dokud z vás není dokonalá koule. Jako jsou všichni. Potom je teprve ta správná hra. Když se podřídíte, nemáte sebe. Pokud se nepodřídíte, nemáte společnost. Dokážete si představit, jak by vypadal kulečník nebo kriket kdyby ty koule nebyly perfektní? Naštvalo by vás to, že? Protože byste pak nevěděla, jak přesně se po vašem šťouchu zachovají. A to je ona duše. Vy a vaše neotesaná koule.", chvíli jsem mlčel. Zvedl jsem se z lůžka. Vypadá to, že jsem paní psycholožku opravdu zamyslel. Došel jsem k oknu a položil dlaně na ledové desky skla v okenních rámech, za nimiž rezavěly již několikrát přetírané mříže. Za oknem byl venkovní svět. Sníh padal tak lehce a pomalu. Nebe bylo v kobaltové barvě. Od země bylo světlejší díky klidnému a téměř kompletnímu západu slunce. Začaly se rozsvěcovat lampy. Pejskaři podnikali velké ledové výpravy o patnácti minutách večerního procházení s milovanými mazlíčky. Někteří měli to štěstí a jejich pubertální děti se rozhodly, že tohle velké břímě vezmou na sebe a chodily takzvaně na tajňačku kouřit a sházet se se svými láskami ze střední. Ti nejmenší bourali vlastní sněhuláky, protože to bylo příjemnější než je zítra najít zbourané cizí rukou. Asi tomu tak je i v životě. Taky raději dostáváme rány od sebe než od cizích. I kdyby ty vlastní měly bolet víc. " Takže i když svobodný přece jen zavřený. A ať už s konvencemi ve společnosti bojujeme… evoluce přichází vždycky pomalu. A proto… proto se těším z lepších zítřků, které se můžeme snažit udělat našim dětem.", otočil jsem se k ní, "Nejsem nemocný. Jen jsem často smutný, je tak těžké to ovlivnit bez léků?", už se snažila starší dáma něco říct, když jsem jí to nedovolil, "Ano… je. Je daleko snazší rozflegmatit jednotlivce chemií než hledat příčiny v milionech lidí na planetě. Chápu vás.", letmo jsem se usmál a posadil se zpět na lůžko. "Svět nestrpí omyly. A každá chyba si vezme svou daň a to ať už je v jakékoli podobě. Od ztráty sebevědomí až po psychickou frustraci."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama