Listopad 2016

Tom Odell | 11/26 Prague

27. listopadu 2016 v 20:06 | YY |  Akce
Co bych mohla říct-

Listopad, Říjen | těžké dny

24. listopadu 2016 v 19:43 | YY |  Diary
Čím bych mohla začít- Snad jen tím, že když neutíkám ke hrám, se kresbě, sportu- tak jsem za poslední dva měsíce asi začala utíkat ke knížkám. V řijnu jsem přečetla Petr a Lucie, Krysař, Obraz Doriana Greye, Umění milovat, a listopad se zatím táhl s rozečtenou Buďte velkorysí, budete mít úspěch, Záležitosti kolem umírání a teď jsem nove přede včírem načala Zlodějku knih, Proces a Kuličku. Opět mám rozečtených pět knížek, ale za jediný večer a dvě cesty busem jsem přečetla ze Zlodějky knih 200stran. Takže počítám s tím, že ji budu mít rozhodně dočtenou co nevidět.

Trochu se ale čtení zdrží, kvůli maturitní otázkám, testům a zmiňované nepříjemné klauzurní práce, na které jsem díkybohu už alespoň začala dělat. -Což vlastně jsou věci, díky kterým si čtu víc než tomu bylo naposled v mojí devítce, kdy jsem každý týden četla asi 2 měsíce každý týden dvě knížky o cca 350stranách-Jenže díky Odellovi přijdu o víkend, tak jsem vůči svému zvládání povinností docela skeptickou, ale budu věřit, že zaberu více než dosud a není nic, co by nešlo.

Nechť jsou vaše dny stejně pěkné jako ty mé.

Last Cigarette | digital art | portrait

20. listopadu 2016 v 22:24 | YY |  Moje obrázky
>>>>>FACEBOOK<<<<<
>>>>>>>DEVIANTART<<<<<<


Ztratila jsem na tom poměrně dost času a ani tak s tím nejsem úplně spokojená, ale to nevadí- Teď přemýšlím, jestli si půjdu zahrát TFko, Dotu a nebo jestli nepůjdu kreslit něco jiného-

Ale asi půjdu začít nové RP s docela stálou parťačkou- na moje poměry. Ale jedno RP mě přestává bavit. Protože si ta holka do teď myslí, že si myslím, že je kluk. Gr- co se to rozmohlo zase za módu- Asi vím, co mám v kalhotech ne? xD

Jako nic proti transkám- Mám je ráda- vlastně jsou naprosto skvělý- Ale... prostě tyhle české vlhké kundičky nemám rád. xD Prostě nope. -btw- to že sem tam používám mužský rod pro označení vlastní, není že bych nevěděla, že mám prsa a vagínu, ale protože to dává větší důraz! ><" A taky protože podle mě každá snesitelná ženská v sobě musí mít kus chlapa. Protože klasické ženy- ah-- na ty se hezky kouká, ale blbě se je poslouchá. xDDD Když jsem tohle řekla své přítelkyni... že se na ní hezky kouká, ale blbě se poslouchá, tak jsem čekala, že mě zase sprchne svým klasickým ženským emočním pochodem, ale rozesmálo jí to. Tak snad i vás. Btw- je to můj citát, takže ho bez copyrightu nepoužívejte! :DDD-

Jinak- dnes jsem si koupila dvoje další džíny. Za nějaké tři roky jsou to mé druhé. Chtěla jsem zas nějaké pánské- A tak jsem taky udělala- A hádejte co- Chtěla jsem pánský protože ženský džíny jsou jen silnější legíny, a když budu chtít legíny nebudu jim říkat dříny ne? Takže jsem si koupila pánský- A jediný, který mi přišly snesitelný byly čistě černý skinny- No twl- mám v tom naprclý stehna jako bych si koupila dámský džíny- Ale..! Kurevsky mi sluší a sedí mi i pas, což málo kdy- Já mám totiž břicho od sportu plochý, ale nemám ho z boků vykrojený, jako to u žen bývá, takže mi žádný kalhoty nikdy nesedí-

Neřešme, co už nemáme a neplakejme nad ztrátami.

18. listopadu 2016 v 13:40 | YY |  Povídky
...Maybe if the stars align, maybe if our world's collide
Maybe on the dark side we can be together, be together
Maybe in a million miles, on the highway through the skies
Someday soon we'll be together...

Nohy se táhly po zemi a já nechápal, kde se bere tak široká škála mého vnímání, kterému jsem ani já nerozuměl. Čím víc jsem nad tím přemýšlel a snažil se logicky vyvodit řešení, tím víc se to stávalo zamotaným. Nakonec- Co v tomhle světě je založené na logice? Klouzal jsem z ruky do ruky jako balónek ve školce. Jednou jsem byl ve vzduchu a opojení dětské radosti a podruhé jsem se válel zcela na kusy ve štěrku bez jakéhokoli zájmu kohokoli. A i když vím, že zítra zas budu na jiném místě- Dnes jsem měl jasno. Dnes jsem si byl naprosto jistým v čím rukách jsem. Jeden čas jsem chtěl být v těch tvých. Ale pár dní zpět jsem si uvědomil, že tohle by vlastně nikdy nešlo. A ani já to necítil. Jen jsem chtěl, aby tomu tak bylo. A dával emoci, která nebyla zavinu svou bolest. Ale ta měla zcela jiného původu. Moc dobře vím, čím si pro mě dnes a možná čím jsi pro mě po zbytek života. Ale to nevadí- Nevadí, že jsem to tehdy nevěděl. Protože možná i právě to, přidalo pár kamenů k mému charakteru. A i když jsem si takřka jistý, že to čím jsem tě chtěl nazývat nebyla pravda, i tak se snažím nenechat zvyklat k hledání kontaktu. Protože raděj budu s úsměvem vzpomínat na to, kým jsi pro mě byl, než vzlykat nad tím, co pro mě dnes už nejsi. Ani já už nebudu nikdy stejným. Minulo mi už mnoho dní, které jsi se mnou netrávila a mnoho dní uběhlo i tobě. Dneska okolo sebe jen projdem jako naprosto odlišní lidé. Já už nejsem tím, koho jsi znala a ani ty nejsi tím, kdo je pro mě dá se říci byl druhou půlkou osobnosti. Bez jakéhokoli romantického podtextu. Čistě jen někdo, kdo mi svého času jediný rozuměl, i když to sám nevěděl. Někdo díky komu jsem se ráno neprobouzel sám. A... To už se nikdy nevrátí a já to vím. Mohu okolo krku mít žen kolik budu chtít, ale nikdy nepochopí nic, co se jim budu snažit říct. Vždy budu samotným. Přesto vím, že tolik vyrovnaným jako dnes se už zítra cítit nebudu. I tak. Jsem rád. Protože i tyhle malé chvíle, kdy se cítím méně utýraným, na mé poměry, jsou jako plesnivé dřevěné špalky v oceánu, v nímž se topím. A i když má tohle logický základ, tudíš počítám s tím, že za pár dní zas budu v naprosto opačném stavu, nevadí-

Lepší nemít

17. listopadu 2016 v 22:57 | YY |  Povídky
...Id always walk home alone
So I became lifeless
Just like my telephone
Theres nothing to lose
When no one knows your name
Theres nothing to gain
But the days dont seem to change
Never played truth or dare
Id have to check my mirror
To see if Im still here...

Jeden jediný rok. Jeden jediný rok jsem vydržela bez tebe. Ve chvíli, kdy se objevil někdo, kdo byl svolný nechat se, nevědíc, přebudovat k tvému obrazu, já situace využila.

Možná jsem si to, že tě potřebuju uvědomila ještě někdy před tvým příchodem a když jsem tě našla- Bolelo to. Otázkou je-Jestli mě ranila víc tvá přítomnost nebo tvá absence. Když jsem si vychovala někoho ke tvému obrazu, dokážu tu bolest nést znovu? I když mě nepřítomnost té druhé půlky pálila na hrudi, bylo to lepší než vědět, že tu půlku mám, ale nikdy ji nebudu moct vlastnit. A ta má sobeckost mi každým dnem udělovala rány tou nejtupější věcí v místnosti přímo do mého srdce. Trhala, řezala a rvala mi tkáň. Každou chvilkou a každou minutou. A přitom jsem jen chtěla být pro někoho stejně důležitá, jako jsi byla ty pro mě. Chtěla jsem jen vědět, že mám před všemi okolo přednost. Chtěla jsem být něčím víc. Ani dnes nechci nic víc.

Nejde se toho zbavit. Dobře vím, že to čteš. Dobře vím, že na mě myslíš. A dobře vím, že i ty víš, že já taky. A nepadne den, kdy by mě tohle neničilo. Ale nemůžu tě mít, nemůžu mít ani toho, kdo tě nahradil. Protože jsem vždy chtěla jen vše a nic míň. A pro to taky jednou zemřu. Nebo alespoň shniju v tom nejhorším očistci a ani po něm nebudu moct do nebe.

Nakonec to byla tvá vina. Snažím se tomu věřit, abych tě mohla alespoň nenávidět. Snažím se nezkoušet pochopit to z tvé strany. Snažím se nevidět všechny okolní věci, které jsou k tomu zaplatené. Chci tě nenávidět tak moc, že moje duše už nikdy nebude moct mít jiné než smradlavé aroma zla a trpkou chuť nenávisti. Chci, aby mě tohle sežralo. Raději to. Jen to-

Figury | přírodní úhel

17. listopadu 2016 v 13:36 | YY |  Moje obrázky
>>>>>FACEBOOK<<<<<
>>>>>>>DEVIANTART<<<<<<


BLEEDING CANDY

16. listopadu 2016 v 22:43 | YY |  Photoshoot
Opravdu krásné dny. Tak snad si i ty vaše užijete jako já ty své.

Skutečnost toužící být jen iluzí

16. listopadu 2016 v 12:47 | YY |  Povídky

Ležel jsem v posteli a po dvou hodinách pláče tupě hleděl v nikam. Už jsem se dnes nedokázal dojímat nad ztrátou těch, jež slibovali svou přítomnost. Těch, kteří se nechali odradit mými slovy. Těch, kteří neviděli bolest mé hrudi a samotu mé duše. Myslel jsem na ně a i když oči už byly suchými rány stále bez přestání krvácely. I když jsem ztratil cestu. I když jsem ztratil všech společníků. Jak zbitý pes se plazím a snažím se pokračovat. I přesto, že místo pomalého bolestného plazení vpřed nevědíc padám srází do hlubin. I přes všechny rady. Přes podporu těch, kteří zbyli. Zavírám dveře a snažím se věřit, že je padání jen iluzí. Snažím se přesvědčit sám sebe, že není už hloubější dno. Snažím se donutit své dlaně i prsty lapat po pomocné ruce, i když je v moment uchopení hned zas pustím. Snažím se věřit v to, co ve mě zbylo, i když tím přestávám věřit komukoli okolo. Sleduji, jak se každý den odtrhává kus rudého masa od kostí v mém těle, ale nesnesu když na to kdokoli upozorní. Protože přesvědčuji je i sebe, že ani tohle není skutečným. Snažím se věřit, že je to strašákem ve skříni. Částí dne, kdy je noc. Nutím se věřit, že jednou zase světlo bude a já budu vědět, že skříň je prázdná. Snažím se. Snažím se tomu věřit i když mě příšery mé skříně už dočista olizují prázdné seschlé kosti. I tehdy se nevzdávám a pokouším se v ně nevěřit. Protože já byl tím, kdo skříň otevřel. Kdo se snažil být odvážním a nechal se sežrat. Otevřel jsem jim a pozval je dál. Nebojoval jsem ani se nebránil. Jen jsem zapíral jejich skutečnost a zděšeně od té chvíle sledoval každým dnem, každou minutou v té tmě, jak jejich zuby překousavají kosmi, požírají maso, a doufal, že to není pravda.

Rok 2017 | čekej mě, pokud mě 2016 nestihne zničit.

14. listopadu 2016 v 1:49 | YY |  Diary
Tenhle školní rok sebou nese jak mnohá ocenění tak i mnohé strasti.

Jednou z nich je přijetí na vysokou školu, maturita a snad i vánoční svátky, jež tak moc miluji a přesně proto je neslavíme. A co je pro mě tedy tou slastí? Odell, PLASTICZOOMS, FLORENCIE, BENÁTKY, RAVENA. Tohle vše vyvažuje jakékoli mé negativní myšlenky. I když dnešek tomu zrovna není zářným příkladem.

Už jen pár dní a budu juchat a jásat nad tím blonďatým upoceným stvořením. ugh- asi zemřu a nezažiju to xD V březnu mě pak čeká druhé kolo Itálie a hned ten den maj koncert v Praze PLASTICZOOMS! Miluju je už dobrý dva roky, což je na moje kapely poměrně málo, jelikož TokioHotel tu maj taky koncert, poslouchám je již 10let a nejdu na něj-
Jednoduše jsem usoudila, že 2,5k je přece jen moc na živák, kterej stejně Bill nikdy nedával a taky předeším, abych se jen utvrdila v tom, že to co jsem na nich milovala zemřelo spolu s více věcma, které už jsou minulostí.

Hledat minulost vždy znamená zahodit budoucnost. A já si za těch 2,5k koupím něco pěknýho do své budoucnosti v tý Itálii xD <3 ♥ Snad mě do té doby ten rok 2016 neumlátí, jako se do mě horlivě pouští do teď- Je to jako nějaký vyšinutý Číňan, co netuší, kde jsou jeho hranice. Pořád má elánu- kéž bych mohla takhle mluvit i o svých sílách. Ale- není věc, jichž bych svou odhodlanosti nedokázala přejít nebo zdolat. I kdyby to nakonec bylo chybou- Vždy je možnost jiné cesty.

Hlavně mě budou celý ty měsíce nutit do energie a síly právě ty koncerty a Itálie-!!! A zas tam budem s mou milovanou Princeznou spolu. Za čtyři dny je to přesně rok a dva měsíce od prvního rande.Připadám si trochu- Trochu zvláštně. Člověk by řekl, že to bude moc dlouho. Že to bude už nevydržitelné. A- ale dneska mi to přijde jako včera. Včera kdy jsem jí prvně pochválila dekolt. Kdy se prvně začervenala. A kdy jsem ji prvně rozesmála. S takovou se mi na vejšku nebude chtít. Grrr- nesmím na to myslet. Takovéhle myšlenky jsou přinejmenším irelevantnimi.

Velké nadšení drží za ruku ještě větší zklamání

12. listopadu 2016 v 14:30 | YY |  Diary
...Velké nadšení drží za ruku ještě větší zklamání...

Každá velká radost mívá svá zakončení. A čím více si té radosti čerpáme tím horší je pak její završení. Desátého listopadu byl den otevřených dveří na vejšce, na nichž chci. A- Potřebovala jsem jeden den, abych mohla pořádně vstřebat, co se vlastně stalo. Toho dne skončilo, nejtragičtěji jak mohlo, mé nadšení. Jak moc jsem celý rok dřela na nějaké své osobní formě stylizace kresby- Aby mi pak jediný pohled zničil sny.

A možná je to jen má přemrštěná vnímavost pro gesta a emoce. Možná jen zbytečně naturalisuji něco, co ve skutečnosti ani takové nebylo. K mým pracím vedoucí ateliéru nic špatného neřekla. Nekritizovala a ani mi neřekla nic, co bych nevěděla, jako třeba, že to mám mít vytisknuté, což... ofcourse, jasněže jim nepřinesu noťas a co je. Byly to čistě jen konzultace, kdy jsem jen chtěla slyšet názor a posunout se dál. Nakonec mi daly daleko víc konzultace s našim učitelem na škole, jehož vídám každý den než ty dvě minuty s touto paní. Nicméně... Je to paní.

A to už bylo kamenem urázu. Nevím, proč tomu tak je, ale prostě daleko raději komunikuji a pracuji s muži. Ženy mi přijdou příliš ovlivněné emocemi a pocity. A jsou v mnohých případech docela prohnané a mstivé. Nemusí to být zrovna její případ, nechci odsuzovat na základě jediného setkání, ale... kdo by to riskoval. Takže teď soustředím svou pozornost na jiný obor. Vedoucím ateliéru je muž. A myslím, že muži, učitelé, mi i na mé současné škole daleko více rozumějí. Připadá mi, že daleko více chápou můj charakter a když mu porozumí dokážou s mým potencionálem daleko lépe pracovat než ženy. Ženy mě okamžitě uzemní a nemají rádi mou drzost. Berou mě jako malou a nezkušenou holku, co má zbytečné myšlenky, které se nemůžou ani maličko zakládat na realitě.