Březen 2017

Novodobý spasitel

26. března 2017 v 16:57 | YY |  Photoshoot

Jak jsem přestala běhat sama

25. března 2017 v 3:31 | YY |  Diary
Kde bych chtěla začít-

začněme tedy tady. K dnešnímu datu o sobě můžu říct, že se mám ráda, že jsem spokojenou a šťastnou. A čím to je? Možná- možná mě z minulosti znáte pro mé pověstné úprky. A přesně ty mě nutily běhat i ve skutečnosti. Vlastně- vlastně pořád utíkám- jen jsem asi našla někoho, kdo běží vedle mě a snaží se mě varovat před stromy. Je to můj pohled na svět. Koukám se na něj přes barevný filtr, jenže k mojí smůle tyhle stromy, do kterých narážím jsou ve svejné barvě, takže je přes filtr nevidím. A naopak ve filtru vidím o to zřetelněji mlhu, která jde projít, jenže já ji vnímám jako stěnu. A znovu-

Znovu je tu ten člověk, kterej mě prostě čapne chtě nechtě za ruku a táhne mě proti mojí fiktivní zdi. Ukazuje mi, že to čeho se bojím není. A- A tohle je skvělej pocit. Pocit, kdy víte- že tu někdo je.

Není to tak, že by tu pro mě nebyla moje rodina, kterou bych snad nemohla mít lepší. Mám ségru, která je skvělá a má mě ráda. Ale mám tu i pěstouna, který mě podporuje v mojí homosexualitě a umění :D ♥

Ale- Ale tohle je někdo, kdo je mým posluchačem- A ba ne- Není to posluchač- Ona to posunula dál. S ní je to rovnocenný dialog-♥

Btw- Není to láska. Je to- je to pro mě něco daleko hlubšho než je jen pouhá láska. "Když pochopím nepřítele a porazím ho, v tu chvíli ho miluji." Nevadí, že nechápete souvislost. Nepotřebujete-
Jinak chci se pochlubit novým outfitem.

My 3 different drawing styles | video | digital art

19. března 2017 v 14:33 | YY |  Moje obrázky
fotky z procesu >>>>>FACEBOOK<<<<<
plná velikost obrázků >>>>>>>DEVIANTART<<<<<<
výběr toho nejlepšího>>>>>>>INSTAGRAM<<<<<<


Zapomínáme, aby svět ještě stál za to

15. března 2017 v 11:58 | YY |  Povídky
Sedím v prázdné místnosti a ptám se proč? Ne proč tu není nikdo kromě mě. Ptám se právě na opačnou otázku, proč tu jsem já? Slunce už stoupalo nad bílým nekonečným obzorem až na svůj nejvyšší bod a já už několik hodin v kuse od samého probuzení přemýšlela nad tím- jak je to možné-? Je možné najenou nebýt ve vlastní mysli? Probudit se po několikaleté anestezii a říkat si- Sakra jak? Bolelo to snad tolik, že jsem si to neuvědomovala- a nebo snad- Snad to bolelo tak moc, že jsem si to nedokázala zapamatovat? Poslední roky mám pod mlhou nevnímání. Jako kdyby najednou přestala fungovat analgetika. Ale to není ono.

Problém není ve skutečnosti- ta je jasná a daná- Jediný problém je v mém vnímání. Snažím se zapomínat na bolest minulosti- úspěšně. Aby se to nekupilo-- Abych se jednou probudila ve stejném stavu, v němž jsem teď a nevěděla o tom, že trvá už roky. Zapomenouc na včerejší den. Zapomenouc na všechno hnusné, co včeřejší den přinesl. Každý večer zalíčit rány a hrát si ráno na to, že neexistují. Ano.

Tohle je ono. Tohle je přesně důvod proč dokážu jít po pahýlech a s kyselinou vyžraným obličejem. Nedívat se na to. Když člověk hledí pořád vpřed nezáleží na tom, jak málo z něj zbylo. A dost možná je to špatně. Ale kdo ví. Nikdo. Realita je jedna- jen její vnímání je odlišné. Věci se dějí a nejsou špatné ani dobré. Tyhle dva přivlastky určují stejně jen oči lidí.

Kresba | poslední dny, rozdělané projekty

11. března 2017 v 13:57 | YY |  Moje obrázky

fotky z procesu >>>>>FACEBOOK<<<<<
plná velikost obrázků >>>>>>>DEVIANTART<<<<<<
výběr toho nejlepšího>>>>>>>INSTAGRAM<<<<<<
Tak už se to blíží- Itálie a koncert PLASTICZOOMS- Takže už se dělá na fan artu-

Vodící měděný drát

5. března 2017 v 23:38 | YY |  Povídky

Objímala jsem ten kus hadru dokud se z něj dočista nezvětrala jeho odporná láska k alkoholu, cigaretám a levným kurvám. Nakonec pak ten kus hadru, který už nenesl žádnou informaci o svém vlastníkovi, skončil někde v komunálním odpadu. Ne protože bych ho opustila. Ne protože by mě přestal jeho smrad přitahovat. Jen proto- Jen protože jsme vodiče. Každý člověk na světě jím je. Ale vodič nevytváří energii, kterou vodí. Jen jí přenáší- A ta chvíle. Ta chvíle, kdy ta energie byla ve mě... je pryč. Je pryč a ta energie přešla jinam. Možná- Možná je na světě jen určité množství energie. A tu si lidé předávají. Možná nemůžu tu energii mít, protože už ji má jiný. Možná- Možná proto tě už nemůžu cítit. Protože už jsem předala energii. Možná kdyby mi někdo tu energii zas předal. Kdyby mi ji někdo zas vrátil, docela dost možná by to trvalo zas jen chvilku. Ale není to, to, co děláme celý život? Bojujeme za maličké světlé chvilky, i když víme, že jsou jen chvilkami. Protože se snažíme věřit, že chvilky budou dělat minuty. Minuty hodiny. A hodiny dny. Aby jsme pak mohli ležet zkroucení a pomačkaní v posteli a vzpomínali na chvilky. Chtěl bys mě znovu? Chtěl bys mě? Na další chvilku? Kdyby bylo možné vrátit mi energii? Kdyby tě mohla zas cítit, jak jsem tě cítila dřív? Nemám energii, nemůžu tě zas tak cítit. Možná proto. A možná už jen nechci. Kdo ví. Já ne.

Kdybych nevěřila, že jsem vodičem. Kdybych o sobě řekla, že jsem součástkou v elektrickém obvodu. Chtěla jsem, abys byl mou baterií. Chtěla jsem, abys mě dokázal rozsvítit. Abys rozzářil tmu, která požírá moje světlé chvilky. Tmu, která mě nutí zapomínat na světlo, kterým zářím. Tmu, která narušuje sklo mé žárovky. Chtěla jsem, abys byl obnovitelným nekonečným zdrojem, ale energie došla.

Došla a ze mě není nic než měděný drát. Drát, který nikde nezačíná a nikde nekončí. A nebo končí právě teď. Právě tady. A už není součástí ničeho. Není součástí žádného obvodu, aby se jen na chvíli vrátil do normálního chodu. Do světa. Do života. Aby se vrátil do iluze existence. Povedlo se mi se odříznout z obvodu a konec drátu se blíží. Blíží se a energie vedená ním mizí. Nikam se neposouvá. Jen mizí a přichází v niveč. Ztrácí se a mrhá. Nakonec z drátu žárovka není.