Jak mi dopadla Maturitka a další věci okolo. | Šestý den YY zničila, co za pět stvořila.

27. května 2017 v 9:21 | YY |  Diary
...I got this feeling that they're gonna break down the door
I got this feeling that they're gonna come back for more
See, I was thinking that I lost my mind
But it's been getting to me all this time
And they don't stop dragging me down
Silently reflection turns my world to stone
Patiently correction leaves us all alone...

Tak maturitka na vyznamenání. Jedna dvojka. Teda- ústní, kdo ví jak jsem dopadla na písemných, to mě nijak nezajímalo, dala jsem je a jak je vedlejší. Vlastně jsem do školy šla už s tím, že mě nezajímají ani ústní. Byla jsem natolik klidná, že se mě každej ptal, jestli ten den taky maturuji, protože jsem vypadala až nezvykle lhostejně. Bylo to tak. Vlastně se mi den předtím zničilo jediné, co jsem věřila, že musí v mém životě přežít. Proto už mě nějaká maturita vůbec nevyváděla z běžného dne.

Vlastně bych možná měla i poděkovat- Celé čtyři roky jsem z toho měla tak nahnáno. Tak moc jsem se stresovala- Jsem ráda, že to nakonec proběhlo- jen s myšlenkou. "Lol umím to jako málokdo tady- Prostě si to jen odbýt." A tak to bylo.

Nicméně- Hned další den jsem nastoupila na brigádu. Už s myšlenkou, že musím jít dál. Už u maturity jsem pociťovala, že můj život, jak ho znám je v hajzlu. Jako by jste přišli o ruce a museli se naučit na to, že už je nemáte, museli začít jinak. A s tímhle jsem prožila všechny dny od neděle večer až do včerejška-

Jak to vyvrcholilo? Chci zpět svoje ruce. A vím, že je to možné. Vím to. Jenže- Tohle není jen na mě. Možná mojí největší chybou bylo, opět a zas, přiznat si to. Přiznat si důležitost mých rukou. Kdybych si až do posledních chvil nalhávala, že to není tak důležitý- možná bych to dokázala přijmout- Jenže když je to většinu dní vlastně jediná věc, proč dýchat a já jsem si to každým dnem říkala a uvědomovala, je pak těžký, začít den bez toho.

Ale i kdyby-

Ale jestli o svý ruce přijdu. Nezbude nic než přejít to. Zvládnu to. Vím to, ale za jakou cenu. Tohle už moc dobře znám. Znám to tak moc dobře. Člověk si hraje na to, že je over tuhle věc, ale ani po letech to není jiný jak v první bez nich. Ani po letech to není lepší. Ani o trochu. A já vím, že i když jsou tohle jen první dny- Tyhle první dny budou už navždy. Budou se tyhle dny táhnout. Někdy to bude lepší, ale budou dny, kdy budu proklínat sebe samou. Kdy budu zpochybňovat. Kdy budu vědět, že stačilo tak málo, abych se dnes dokázala usmát. Ale tehdy už to bude nenávratně pryč. A já budu vědět, že už to nic nevrátí. Jenže bude pozdě. A já to budu vědět. Bude pozdě a nic už čas nevrátí. A já budu bez rukou i možnosti to napravit. Ruce nechám na zemi shnít a budu na ně každý den koukat. Budu na ně koukat místo, abych si je nechat našít zpět zavčasu. Kdo zaváhá ztratí. A já to už znám. Pak už se jen koukáte do zrcadla na pahílky a nenávidíte se za jedno jediný rozhodnutí.

Ten stav se nezmění. Bude se opakovat a neskončí. Rok, dva, déle- už tohle znám- Proto mám práci, kde žiju v iluzi, že dýchám, i když vím, že jakmile se odšoupnu od stolu. Minimalizuji okno programu, že jsem v piči. /včera jsem byla na čaji a jídle s kámošem- ke konci "večeře" už jsem byla zase mimo. Věděla jsem, že jakmile opustím jeho přítomnost budu zase úplně v piči. Což mělo za následek, že jsem byla v piči už od tý chvíle a ne od doby, co jsem osaměla./

A propos- dostala jsem nabídku, že bych tam mohla pracovat na plný úvazek :D docela si mě vychvalují-/Je pravdou, že jsem docela hodně aktivní a workoholická, ale- když jsem tak moc v depresi je to se mnou ještě horší. Přestávky nepřicházejí v úvahu a nejdůležitější náplní dne je nezastavit se./ Takže když mě nevezmou na vejšku, tak jsem cajk no- Nicméně- Já chci na vejšku. Takže se budu soustředit na to- I kdyby to mělo znamenat být bez rukou, který budu mít stále na očích jako něco, co jsem nezvládla. Už se několik let koukám na své nohy, proč by na tenhle pomyslný oltář nemohly přijít i mé ruce. A tyhle shnilé končetiny, které jsem nechala se oddělit od mého těla na mě koukají a ukazují mi, jak moc špatných věcí jsem dokázala. Vlastně bych ty ruce měla nechat shnít. Měla bych to nechat být. Neměla bych se snažit napravit to. Protože nakonec- člověk sklízí jen to, co zasel, není to tak? Tak ať si užiju svojí úrodu všemi doušky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama