Červenec 2017

Jak ztratit hledáním.

25. července 2017 v 20:37 | YY |  Povídky
Šel jsem sám prázdnou krajinou....



Co znamená prázdná krajina?




Já nevím....




Zkuste si představit prázdnou čistou stránku a dětskou knížku plnou papírových ilustrací, které vystupují do prostoru, každý takovou měl nebo alespoň jednou se s ní setkal. A tyhle dvě věci spojte.



....Šel jsem sám prázdnou krajinou. Bílou čistou krajinou s papírovými stromy, vyřezanými tak precizně, že jsem se o hrany mohl pořezat s další vrstvou papíru, která měla tvar řeky a ležela přímo mezi těmi stromy. Pokračoval jsem dál. Nejprve jsem se ptal sám sebe, "proč jsem jediný, který není z papíru a kde jsou všichni? Budu někdy taky jako ty stromy?" A když jsem narazil na první osobu, řekla mi, že sem nepatřím, ale když už tu jsem, musím se alespoň schovat. "Když budeš moc moc jiný, budeš to mít těžký," řekli mi. Rozuměl jsem, ale odmítl. A pak mě ta jediná osoba napsala na velký bílý strom. "Nepřítel- 3D" Jediná osoba široko daleko. Ptal jsem se sám sebe, co bych mohl udělat, abych se z té tabule dostal.

Vzal jsem velký skalpel, nímž byla řezaná celá krajina a vytvaroval ze sebe jednu stránku listu, abych se jim přiblížil. Přišel jsem zpět k jediné osobě tady, ale ta mojí plochost neocenila. "Co ta barva?" Podívala se na mě zkamaně, jako kdybych mohl za to, jakým jsem. Nápis na stromě se změnil- "Nepřítel- barevný". Jak mám změnit jaký jsem? Ale musím! Pro toho člověka musím. Nechci být zas sám mezi bílými nekonečnými stezkami, stromy bez kořenů, květinami bez vůně a řekou, která neteče. Nechci být jen bloudícím člověkem mezi hromadou nikde nekončícího nic.

Šel jsem a hledal bílou barvu. Zastavil jsem se, když jsem maloval poslední centimetry pravé ruky, které chyběly k dokonalosti a spokojenosti té osoby. Schoval jsem je pod bílou rukavici, abych nezapomněl, kdo jsem pod tím, co ze mě chce. Doběhl jsem radostně k němu. Rozplakal se. "Promiň, vlastně je to moje chyba."

Zničen a změněn k nenávratnu jsem ze sebe smyl barvu, ale můj pravý rozměr už nic nevratí. Je jen minimum věcí, které jdou změnit zpět. A ten člověk, ten člověk nechtěl mě. Trpěl mě, protože jsem se snažil být tím, co se mu hodilo do krajinky. A když jsem ztratil sám sebe, opustil mě nadobro, protože i on sám prozřel a zjistil, že i když jsem dokonalý k jeho představám, vlastně ani tak, nejsem vyhovující. Protože nic jako dokonalý ideál není a já byl nejlepší ve své trojrozměrné podobě a se svými barvami. A pohled na to, jak mě zničil, nemohl unést.

Šel jsem sám prázdnou krajinou. Vlastně i když jsem se změnil. I když jsem dělal, co chtěl, z toho stromu nepřátel jsem se nedostal. Možná skutečně. Možná skutečně není nic jako představa o dokonalém, ale já myslel- myslel jsem, že já bych to našel. Doufal jsem v to, že bych mohl být tím, co hledá, ale jen jsem tím hledáním ztrácel sebe. Pro představu, která neexistovala.


....Now I'm under your spell, trapped in a lie, shouldn't
have stood that close to the fire,
No turning back, no where to run, no where to hide, it's too
late to say goodbye
Push back from my heart, wish we go back to the start but
oh my God is this real no more time It's too late,
it's too late, it's too late to say goodbye....

První dojmy ze stěhování | Vysoká | Spolubydlící

17. července 2017 v 13:47 | YY |  Diary
Tak kde bych začala. Jela jsem autem s jednou z nejlepších kámošek a se svou tetou a její rodinkou do nového domova. Vešli jsme se jen tak tak a taky jsem sebou zapomněla tašku s jídlem. Můj pěstoun měl narozeniny a tak jsem spíš než balila, slavila.

No a pak se náhle ozvala věta "už se jede" a nebylo času než na obléknutí džínů a košile. Nicméně- Po dlouhé cestě plné oprav na silnici jsme dorazili. Byt byl úplně prázdný. Docela jsem si pofňukala, protože jsem v něm takhle nikdy nebyla. Celý rok jsem ho navštěvovala, protože tu bydlí už rok moje dvě další nejlepší kámošky, dá se říct rodina, ale v tomhle stavu jsem ho ještě neviděla.

Byl najednou úplně bez života, jakoby je někdo unesl a zůstaly tady po nich jen fotky, a nějaké věci. Vybalila jsem si jídlo, co jsem stačila sbalit, oblečení, deku, noťas a pak jsem jen seděla a tupě čuměla v nikam. Naprosto jsem věděla, že potřebuji tu brigádu. Ještěže je daná na 100%

A takhle jsem tupě čuměla do čtyř ráno. Docela vtipný, protože když jsem s tou kámoškou, která se mnou jela tím autem, byla večer venku, tak jsme obě byly hrozně unavený, a propos, ona u nás než jsme vyjely byla pár dní a já jsem jí otočila spánek, jak ho mám já xD

A dnes ráno jsem se probudila a opět liduprázdno. Je to divný, protože na tohle nejsem zvyklá. Vždycky vím, že je někdo za mými dveřmi. A nebo cítím, že mám někoho pod stejnou dekou, pod níchž usínám a náhle nic. Náhle jsem úplně sama. V celém bytě i v posteli. Ale- Vlastně jsem se na tohle docela těšila, protože jsem měla teď s pěstounem zas trochu těžké časy. Nicméně- Asi už půjdu, musím ještě na poštu udělat si pro vejšku kopii vysvědčení a poslat balíček. A pak hurá do práce.

Pěkný den nechť máte stejně pěkné dny jako ty mé- Je to ironicky? Kdo ví. Já ne.

Neaktivita? Život? možná? :DDD

13. července 2017 v 12:31 | YY |  Diary
...Times are looking grim these days
Holding on to everything
It's hard to draw the line
And I'm hiding in this empty space
Tortured by my memories
Of what I left behind
SHUT THE FUCK UP, GET UP!...

Dneškem počítaje a snad možná až do konce prázdnin budu docela dost zaměstnaný člověk, takže bohužel asi nebudou žádný komixy, obrázky, povídky- Docela mě to mrzí, protože jsou tu určitý domény, které můj blog navštěvují často, takže je asi můj obsah baví.

Nicméně! Bude to zas docela jízda- zase se několik týdnů v kuse neodtrhnu od diáře hlídaje si akce a termíny do školy. :D Ale bude to bomba, hrozně se těším na kina, na trochu té živé hudby, na kamarády a na Pride. No bude to skvělý. A- pokud klapne ta spolupráce s kámošem, tak bude i nějaký umělecký projekt, takže se máte na co těšít- Donutím ho k nějaké velké věci, ať to za něco stojí.

No a ne jen na to- Je tu další hrozná spousta věcí, které se dějí a budou dít- Ale některé jsou ještě docela tajně, takže se tu nechci prozradit. Ale chystám trochu- ne. :D

Nicméně- Na to jak moc velký deprese jsem zas jednou měla ze všech těch sraček, co se dějou, můžu dneska říct, že se cejtim fakt kurevsky skvěle.

No nic, užijte si prázdniny, jež si zasloužíte. Jako já xDDD /lol příští rok chci vydělat 28k na plavbu :DD, asi budu prostitutka twl- protože je to docela pálka, ale hrozně to chci :D/



Paintings | Acrylic on canvas | Rozdělané věci

11. července 2017 v 23:55 | YY |  Moje obrázky
fotky z procesu >>>>>FACEBOOK<<<<<
plná velikost obrázků >>>>>>>DEVIANTART<<<<<<
výběr toho nejlepšího>>>>>>>INSTAGRAM<<<<<<


A to je přece docela smutné.

10. července 2017 v 6:57 | YY |  YY
ŽITÍ. "Život znamená v běžné řeči období od narození člověka nebo živočicha do jeho smrti." - Ale není tohle definice pro existenci? Nebo? Existence je, když je něco. Může to být i klidně bez života, ale pořád to existuje- A vlastně- Chtěla bych říct, že existence je, když je něco skutečné a hmatatelné- Ale ani to není správně- Ani tohle není existence. A pokud teda nemůžeme dost dobře definovat, kdy věci, pocity, pojmy i chutě existují, jak můžeme s jistotou definovat žití-

Kdy je žití jen existencí, kdy je žití prožíváním a kdy je žití přežíváním. A které z žití chceme žít? Myslím, že ke skutečnému žití patří všechny z jeho podob. Ať už se vzpíráme a nebo se jen tak necháváme táhnout, kam nás vítr vane-

Vlastně. Vlastně tak nějak od doby, co si uvědomuju svojí existenci, svůj život, svou křehkost bytí, od tý chvíle se snažím- snažím se ke svému tělu chovat jako k chrámu, živit svojí duši co nejvíce pozitivníma myšlenkama a- A bavit se jen s lidmi, kteří mají smysl jak pro mojí inteligenční složku tak i pro mou zábavu.


A- Abych nezapomněla- Chtěla jsem se vrátit k té myšlence, kdy vás někam vítr vane- Patříte mezi lidi, kteří rozhodí ruce nad každou křižovatkou, zavřou oči, zatočí se a pak prostě jdou zamteně a poslepu nějakou z cest a nebo patříte mezi ty, kteří si systematicky rozhodnutí propočítávají, promýšlejí? Já jsem asi... Asi zbytečně vždycky moc angažovaná- Vždycky se snažím, co nejvíc ovlivňovat, co jen jde. A- A ono to občas je dobře- Ale občas je fajn vědět, kdy nechat věci prostě být- /díky bohu už i to umím.../


Kolik z našich žití, z našich existencí, z našich prožívání, přežívání i rozhodnutí vlastně ovlivňujeme my? V téhle myšlence jsem- jsem hodně rozporuplná.

Na jednu stranu. Člověk nemusí nikdy nic. NIKDY. A na tu druhou- není ničeho, není akce, na kterou by nebyla adekvátní či neadekvátní reakce- A o tom to je. Buď víte, jak se bude na vaše rozhodnutí reagovat a podle toho posloucháte rodiče, plníte vzorce chování a jste spolehlivými v již zajetém systému. Nikdy nic člověk netvoří sám. NIKDY. Vždycky je jeho výsledek reakcí na akce jiných a na jiné akce, které k tomu vedly. Stejné kroky, ve stejném odvětví i ve stejné situaci může člověk na druhém konci planety dělat, ale nedojde stejných výsledků jako vy- Jednuduše už jen proto, protože na vaše akce byli reakce ostatních- A proto jakékoli vaše výsledky nežáleží jen na vás a proto, už jen proto nic není jen vaším výsledkem. Je to výsledkem celku. Pokud zasadíte strom, není to vaše práce, že vyrostl. Je to práce vaše, slunce, počasí, podnebí. A o to jde. Pokud nebudou nakloněny další faktory okolí, nikdy člověk nic nedokáže. A o to jde.

A s tímhle- S tímhle teď docela dost bojuju. Bojuju s představou, že vím, že mám okolo sebe úžasné lidi. A- A vím, že jsou schopní stejně jako já, ale- Jejich okolí a prostředí jim není nakloněno. Zdravotní stav, škola, prostředí- A i když jsou to schopní lidé jejich budoucnost není tak snadná jako ta má- A- A já nevím, co s tím a jen sedět odmítám. Takže nad tím neustále přemýšlím. Neustále mám v hlavě miliony plánů, jaké kroky podniknout. Miliony řešení a spousty cest, kterými od dneška půjdu. Tvořím podobné plány snad každý den a pokaždé, když řeším určitou problematiku. Jdu a pídím se po řešení. Ať už se mě problém týká více či méně. A pak přijdou věci, se kterými nehnu, na které jsou řešení typu "Nechat to být.", "Nemyslet na to.", "Zapomenout."

A- A to je přece docela smutné. To je přece docela smutné.


how long It takes to mend a broken heart

9. července 2017 v 0:33 | YY |  YY
Bezmoc, titěrnost, neovlivnitelnost, boj s větrnými mlýny,

kdy se stalo to, že jsem se proměnila v Don-a Quijote-a? Kdy jsem se proměnila v blázna, který se snaží přeprat svět. Kdy jsem se stala snílkem, který se snaží bojovat bitvy, které nezmění- Umřel mi kamarád. Bratr mojí nejlepší kámošky. A- Toho kluka jsem znala tak dlouho jako ji samotnou. Víc jak 15let- A- Pamatuju si, jak ten kluk skákal přes každou zeď- Jak blbnul a smál se. Jak mě nosil na zádech, když mě bolely nohy, pamatuju se, jak nakreslil ségře obrázek- A-

Kurva vůbec to nedávám. Protože mi přijde, jakože se na mě poslední měsíc hrozně lepí smrt. Pěstounova mamka je vážně nemecná a pořád mluví o smrti. Nemluva o pěstounově sestře. To samé. A mojí ségře umírá její dá se říct soulmate- A- Já to fakt nedávám.

Hrozně mě to mrzí- Hrozně moc se s tím snažím smířit. Ale nejde mi to. Dnes za mnou přišel pěstoun, že dnes v lese letěl z výšky na pařezy a málem zemřel. Představa... že by mi odešel. Že všichni, na které už se smrt chystá, odejdou. Kurva fakt mě to děsí. Děsí mě to a bojím se. Nechci to. Chci to hrozně moc zastavit. Cítím se hrozně úzkostlivě, protože se bojím, že zas o někoho přijdu. Že přijdu o dalšího člověka- Že- se někomu něco stane a já nebudu moct udělat nic.

Ať už se chovám, jak chci rozumě- Ať už udělám všechno správně- Tohle nezměním a- A hrozně bojuju s tím, že hrozně moc věcí nemůžu ovlivnit. Hrozně bojuju s problémy ostatních, na které se nemůžu koukat. Prostě mi to nejde a- A hrozně mě to mrzí- Chci věci změnit, ale poslední dobou na mě každej vybaluje svoje problémy a mě mrzí, že je nemůžu změnit. Že nemůžu otočit planetu. Že nic nezmůžu- A- A ta bezmoc mě mučí- Nejsem zvyklá neřešit problémy- Jsem zvyklá, že vždycky něco udělám a to vede k výsledku. Ať už jakýmukoli- prostě to k něčemu vede a další věci k jiným a jde se nějakým způsobem dál, ale ve věcech, kde nemůžu nic si sama sobě přijdu, jakože nedělám nic. Jakože se nesnažím a jakože to nedokážu. Snažím se, ale i to je málo. Snaha občas nestačí.

Painting | Acrylic on canvas | Špaček vole

5. července 2017 v 22:22 | YY |  Moje obrázky
Do tý písničky jsem naprostý blázen. Miluju ji a hrozně moc ji pořád poslouchám. :DD A ten klip je geniální ♥
fotky z procesu >>>>>FACEBOOK<<<<<
plná velikost obrázků >>>>>>>DEVIANTART<<<<<<
výběr toho nejlepšího>>>>>>>INSTAGRAM<<<<<<

Anti-kreativní období

4. července 2017 v 1:30 | YY |  Diary
Abych pravdu řekla- poslední dobrý týden klikám na nový článek téměř denně- A nikdy ho nedokážu odpsat. Vždy napíšu jednu či dvě věty a tím to končí- A tak je odhodím a smažu.

Možná- Možná už je tu zbytečně moc deníčkových článků, než abych psala další a přece tu je, že?
Nicméně- tenhle tu je snad jen proto, abych řekla- že jsem si kromě posledního týdne, prázdniny užívala plnými doušky. Tento týden už jen hraju Dotu, RPčka a snad někdy cvíčím, jezdím na fesťák se tak průběžně koukat, co se tam děje- Ale jinak nic převratného, co by snad potřebovalo dalšch kometářů.

Nicmoc nekreslím, nepíšu, ani netvořím, takže ani není čím tady tu aktivitu smysluplně naplňovat a tím i přidávat určitý obsah. Vlastně kromě toho, že jsem dostala dopisy z vejšek, že jsem se dostala na obě- A propos, v jednom dopise byl letáček "prvákoviny" to mi vyhodilo koutky rtů opravdu vysoko. xD- tak celé dny jen spím hraju. Jinak- vlastně jsem si pořádně konečně uklidila a přestěhovala pokoj. /protože jsem zničila komodu, ale pššt/

Nicméně! Vyházela jsem hrozně moc věcí a dala již absolutní schluss svém pastelovému a barevnému obdobíčku. Možná zas jednou přijde, ale já jsem jako světová móda i když se vracím, vracím se s obměnami a stejně bych většinu věcí šila zas jinak. A taky- Jedu na Advík. Což je pro mě docela bolestivá údálost, jelikož nenávidím, ze smrti nenávidím ty wanna be cute pózy a fráze typu "Kawaii!" "Ohayo" "Koni-chiwa".

Japonsko jako takové mám v celku i ráda. Hrozně žeru filmy o Japonsku, ještě před globalizací a předtím než se otevřelo světu. Vlastně mám ráda i film Poslední Samuraj, který je právě z toho období, ale! Prostě tihle lidé, ok většina z nich, ne každý, o tomhle nemá ani šajna a jediný, co si z toho všeho vezmou jsou tyhle sračky a nalepený řasy. Znechucující. Nicméně-

Budu tam se svojim husbandem, takže je mi to fuk. Budu tam s ním a ať je tam těch malejch xindlů klidně tisíc. /Což asi bude xD/ Beru si sebou Kafku, a Čapka, konečně si přečtu tolikrát odkládaný Krakatit. A sluchátka. Ovšem. :D No- a pak je tu Pride. Na tuhle událost se těším a-

A měla jsem tam jít taky s ním, jenže mi dnes volal, že má zabitý celý srpen tím, že bude dělat řidičák- A... A mě to nevadí. Vlastně ho chci podpořit v čem jen to půjde, ale- Ale mrzí mě to. Protože můj pěstoun jede za rodinou na Ukrajinu a tak budu více jak týden doma sama. A už jen tohle je důvod, proč sakra jet na ten Advík, jestli je to jediný termín, kdy se můžeme vidět- A taky- On se o tom Pridu neznímil, tak doufám, že mu ty termíny nějak vyjdou, alespoň na Pride, když ne na ten týden u mě doma. Takhle se mohlo prcat a jet na Pride- Takhle budu možná tak odsouzená k fapu na yaoi mangou. Opět znechucující. .___. :( Takže se bavte, žijte, prcejte a nemnožte se. /Ale na Pride pojedu tak i tak- prostě jo.../

No do číči, já ten článek prvně dopsala. A stejně je plnej hoven. Ach jo. No nic. :D To většina- Tak proč nesplnit opět tradici.