Září 2017

Koncentrace absolutna

26. září 2017 v 23:06 | YY |  Diary
Co vejška-

Co první týden-

Co spolužáci-

Co předměty-

Co profesoři-

Miluju to. Nikdy jsem nic nemilovala tak moc jako život, co mi padl do klína s vysokou. Miluju svoje spolužáky. Hrozně moc skvělích lidí. Takovou koncentraci lidí, se kterýma můžete diskutovat- Miluju to! Pořád jen mluvíme a přeme se. Hrozně se u toho smějeme, ty přednášky jsou úžasný-! Měli jsme estetiku a se Sergejem jsme se dali do diskuze o Shakespierovi a pak to pokračovalo další den. Taky jsem pořád při tý estetice měla nějaký připomínky a teĎ když vidíte, že nad tím spolužáci přemýšlí a berou vás vážně a chápou! Je to neskutečný! Splnil se mi sen. Hrozně moc mě baví diskutovat a cpát všem moje názory a bavit se o nich!!! :OOOOO♥♥♥ A jak vidíte, že si vás ti lidé váží pro to, co říkáte, no je to fakt bomba. <333 Nemluva o tom, že nás dnes profesor z Antický filosofie pustil o víc jak hodinu dřív, takže jsme šli do baru se pořádně všichni seznámit. /A maličko se "nabudit" na další přednášku xDDD píčo- jsem dnes měla do osmi xDD/

Hrozně jsem si sedla s jedním týpkem, až nás posadili vedle sebe a jako kdykoli jsem řekla cokoli do konverzace za mými zády, tak se ozvalo jako "Hej nás si nevšímej, máš rande-" a já jako- wat?! xDDD ale hrozně mě to bavilo, miluju ty lidi.

Sice jsem na vysoký jen týden, úkoly nejsou ani moc hard jako spíš časově náročný, ale všechno mě tam hrozně baví! Jako skutečně, jsem na vysoký jen týden, ale miluju to tam. Přijde mi, jakobych se zbavila takových těch idiotů ze střední, který jste potkávali na chodbách- nebo se s nima hádali kvůli maturáku. xDDDD

A na tý přednášce, po tom posilnění a asi mým randi, kdo ví, kurva-, padlo něco jako "O vejšce se ví jedna věc- profesorové to maj víc v píči než studenti-" xDDD a pak jsme se s tím týpkem, co jsem si s ním sedla, bavili o přednášce o tom, jak moc chceme zemřít než tam sedět a poslouchat profesora, kterýmu není rozumět xDD a on, jak tam na těch přednáškách do konce semestru dopíše svojí vlastní tvorbu/knihu/ a já jsem zrovna zesměšňovala svou komixovou tvorbou profesorova slova a dělala si prdel, že já do konce semestru nakreslím celej komix. xD

Dnešek byl bezpochyb jeden z nejlepších dní mýho života. Vlastně tohle spojení používám docela často, přijde mi. Až se začínám bát, že bych si tu radost a štěstí mohla zakřiknout, ale po dnešním dni, nemůžu nepociťovat mánii. Hlavně svět funguje na akce a reakce- pokud si to sama nějakým mým rozhodnutím neposeru, není čeho bych se obávala. Střední školu jsem vyšla bez jakýchkoli komplikací, základku jako school queen, takže. Lol. Vlastně jsem na svůj život hrdá, cokoli, co přede mě bylo postaveno, jsem prostě zvládla dokonale. Asi prostě tak nějak cítím, co je pro mě kdy dobrý. Když znáte svýho hrdnu, a víte, co dokáže, nemůžete prohrát./i když- kdybych chtěla dokážu toho víc, jenže jsem přizdisráč xD♥/. No moc dlouho mi ten mdlej stav nevydržel. Ale u mě to snad ani nejde. Jsem prohnilá pozitivismem a optimismem, až je to nechutně barevný. Nevím, jsem vášnivej člověk. Mám zápal a hrozně často hořím, pro řečtinu, pro antiku, pro filosofii, pro literaturu, pro lidi jako jsou moji spolužáci ♥ Doufám, že mi tenhle oheň nehasne tak rychle jako posledně.


Existence | Proč

25. září 2017 v 11:31 | YY |  Diary
Článek byl napsán "6. listopadu 2016 v 16:24" a nikdy předtím nebyl zveřejněn, ale rozesmál mě, tak jsem se o něj chtěla podělit.


Dlouho jsem si říkala, že bych snad mohla vaše všední životy obohatit snad jen maličko o něco nad čím poslední dobou trošičku přemýšlím. Možná nejsem o nic víc veselejším jak vy. Možná nejsem o nic víc smutnější než vy. Ale od kdy má emoce své míry. Nicméně... Delší dobu jsem si říkala, že jsem sem nenapsala nic, co by snad mohlo cokoli mým čtenářům přímo říct, jak se mi daří.

Tak začněme tím, že opět pár věcí se dá zvládat i lépe. Ale možná mám tenhle postoj jen kvůli tomu, že jsem k sobě příliš skeptickou. Nicméně- Jak pilně jsem na začátku roku začala s přípravou na maturitu, tak rychle mě to nadšení a snaha opustily. Jediné co v současné době opravdu dělám je snad možná "nic".

Poslední týdny se trošku více zajímám po příčinách mých vlastních myšlenek. A to mě dovedlo až k samotné existenci. A pudu sebezáchovy. Jak moc si vážíme šancí?

Proč vlastně existujeme? Protože máme nějaký ten pud rozmnožovat se, který je ještě podpořen oným chtíčem a tím, že nás jednoduše sex baví. Dáváme tak nějakému stvoření možnost. Dáváme mu šanci. Prosil se o ní? Ne. Ale my mu jí dáváme, protože chceme mít malé zvířátko, co bude všude blejt a v jednom kole bulet. A když to zvířátko vyroste má nějaký ten pud sebezáchy a lásku ke světu, že nemá sílu to vše opustit. A tohle se opakuje každým dnem. Kdyby se mě dnes někdo zeptal, jestli bych chtěla být narozena, tak řeknu, že ano.

Řeknu ano pro všechny knížky, které jsem četla. Řeknu ano pro všechny výstavy, jejichž jsem byla součástí. Řeknu ano pro všechny obrazy a sochy, které jsem viděla. A řeknu ano pro všechny bolesti, které přešly mým tělem i mozkem.

A víte proč sem píšu? Protože jsem znuděná. xD Dočetla jsem za poslední dva týdny čtyři knížky-Obraz Doriana Graye, Pert a Lucie, Umění milovat, Krysař- a už mám rozečtené jen dvě a ani na jednu nemám chuť. Kreslit se mi taky nechce a RPčka, jež hraji, mě zrovna teď nijak nelákají. Potřebuju do knihovny... .____. Grrr-

Alfabéta, čtení | prokrastinace | analytická filosofie?

24. září 2017 v 0:23 | YY |  Diary
Na analytický filosofii není těžký její vlastní myšlenka nebo učivo, jako spíš o tom, že se učí v angličtině- xDDD

kill me plz. ._____. plzplzplzplz

Nicméně- v pátek jsem měla 4hodiny Řečtiny. Miluju to. Naprosto jsem se zažrala do tý klasický Řečtiny, kterou psal třeba Sokrates, Platón, a tak- A už ovládám alfabetu a učím se číst. Už mi to dokonce jde docela plynule-

Nicméně- dneska jsem se do poledne učila/kecám, do jedné!/ a pak jsem hrála až do večera s klukama HOTSko- A jelikož, jak bylo pravděpodobné opustil nás Kiri./Věděla jsem to! Je to kvůli mojí ex! Nemá na nás čas! Hlavněže jsem ho varovala! Teď přijde jeho smrt./ Je to v piči, protože byl dobrej jako zmrd. Nicméně, Siri přitáhl další lidi z Wowka :DDD Takže to byla prdel tak i tak. Sic jsme neměli full team, ale čtyři lidi jsou taky cajk.

No a na večer jsem jela do města za kámošem, co jsem se s ním poznala na Advíku, a byl to super večer, koncerty, vodnice, trošička alkoholu, ale asi se potřebuju pořádně dorazit tady doma. Protože mám pocit, že už bez toho chlastu ani nedokážu být real veselá. Jakoby najednou celej můj svět přišel o barvy.

Snažím se užívat si hraní, Řečtinu, ale vždycky když osamotím- jsem si plně vědomá toho, že jsem v píči. Snažím se s tím pracovat. Zbytečně se nevyhledávát sračky, zvedat si náladu písničkama, psát si s lidma, co mě nabíjej, hrát ty hry. Snažím se. Celý život. O cokoli. Možná je problém jen v tom. Možná je problém v tom, že se vlastně snažím. Ale- Dělám to celý život. Chci být něco, čím nejsem. Chci být něco víc, než co skutečně jsem. Možná je tohle ta chyba, proč vždycky selžu. A nejde to zastavit. Pocit bezmoci a zbytečnosti. Pocit toho, že jdu do schodů, který nikdy nekončí. Že se snažím dosáhnout na mraky i když vím, že moje cesta, můj život, moje snaha, můj cíl nikdy nebude naplněn. Nikdy nebudu šťastná, spokojená, jsem zkurvěně nenasytnej člověk, co touží po tragédii.

....Help, I lost myself again
But I remember you
Don't come back, it won't end well...
...How can you die carelessly?
...They're playing our sound...
...Bringing us back to life
But you're cold as a night...
...How can you die carelessly?

Hahahah | Nemyslela sis, že to bude tak snadné nebo ano?

21. září 2017 v 21:19 | YY |  Diary
Lol. První den vejšky byl kouzelný.

Přednáška se mi hrozně líbila a nebylo by vlastně nic, co bych mohla vytknout, měli jsme jí společně s humanistama, takže tam byl i kluk, kterýho jsem znala z vedlejšího města. Takže jsem byla hrozně překvapená, že šel člověk z průmyslovky na filosofickou fakultu, ale ok- byla jsem ráda, alespoň další člověk, kterýho znám.

A dnešek? KATASTROFA!

Horší den jsem v životě nezažila. Dnešek se sral od samýho rána a každá další vteřinka jeho byla jen horší. Zapíchla jsem to v posteli s tím, že jebu na vředy a jdu spát. Co po tom, že jsem dnes měla jen něco maličko k snídani. Noooo-

A pak jsem se probudila a i když už ty největší boje se spolubydlící jsou celkem tu tam, tak je mi zas tak neskutečně moc odporně z toho, že jsem nešla na pajdu.

Sice se o to zajímám, a baví mě to, ale- sakra, co mě to napadlo?! Nicméně. Už jsem tam. Nedá se nic dělat a já to nevzdám. Prostě zatnu zuby a budu se šrotit jak divá. Sice ten pocit bezmoci a strach z toho, že mě vyodí je šílenej, ale- prostě tomu musím dávat všechno a půjde to. MUSÍ.

Nějak zas nemůžu dýchat a hodně špatně se mi okysličuje mozek, ale nedávám tomu nijak velkou důležitost a spíš se asi jako jdu učit no. hahahaha- .____. /poptám se ohledně přestupu na pajdu.../

A jakže to proběhlo

17. září 2017 v 23:27 | YY |  Diary
Nějak moc nevím, kde bych mohla začít, ale-

ale to já už u každého vyprávění. Na svoje narozeniny jsem zajela na střední školu. Hrozně dobře jsem se tam cítila, protože tam byl můj druhý domov, dá se říct. S počtem hodin jsem tam byla v týdnu častěji než doma. Nicméně- Lidé tam byli a jsou skvělí. Odpoledne vypadalo- hodně pozitivně a já si jej užila. Pak jsem byla u ex, protože je to jedna z nejlepších kamarádek. No a taky jsem od její mamky dostala nějaké další látky, které jsem slibovala, že se na ně podívám, už nějaký ten pátek, takže jsem chtěla především to.

Poté se mnou můj pěstoun a sestra šli nakupovat. Nechtěla jsem si nic koupit, protože jsem si toho nakoupila už hodně... takže jsem nakonec vyšla z dvou nákupních center s jedním tričkem a taky hlavně protože jsem k narozeninám dostala postel do bytu. Příští týden jdu koupit knihovnu. Už ji mám domluvenou.

No a po nakupování se šlo domů- něco málo se tam snědlo v kruhu rodinném a pak jsem se zašila do pokoje, kde jsem trávila čas s kamarády a tak, při HOTS.

No a včera se to s těmi samými kamarády přemístilo na barák k jednomu z nich. A- nemohla jsem dojetím skoro ani mluvit. Od Siriho jsem dostala KillStar tričko, který jsem si sama plánovala ještě koupit, pak jsem od Kiriho dostala 20balíčků lentilek, a Siriho rodina pro mě upekla dort a všechny děcka, co tam byly posledně mi něco daly, jsou to maličkosti jako jejich vlastní plyšáci, ale já jsem z toho nemohla skoro ani mluvit.

Taky se Kiri dal dohromady s mojí ex. Takže jsem byla nejdřív jako- "wat da fuk?!" Ale jako přeju jim to. Protože oba jsou- jsou to milí lidi. No a- co bych mohla dodat. Málem jsme zapálili pokoj, panákovalo se. Zjistila jsem, že mám ráda Tequilu. :D A- jako bylo to dost celý veselý. Pak jsem dorazila domů, bez kocovinky /yuchu/ a protože jsme nedožrali, co všechno se nakoupilo a tak, tak chtěj pokračovat i příští týden.

Ale... Já nevím, mám pocit, že spolu trávíme až moc času a já- já nevím, myslím, že Kiri a moje exka by spíš teď mohli trávit čas spolu a- Já a Siri... no- vídáme se tak moc často, že to chce změnit. Možná příští týden půjdu někam pít a tak- ale asi ne s nimi. Asi zůstanu na bytě a budu pít někde v Plzni. Dneska jsem- nevím... Mám zas pocit nepocit.

Takový ten mdlý stav, kdy už je jedno, co se bude dít nebo co přijde a stane se. Cítíš se prázdně? Zaplnit to alkoholem a hrama dává smysl. Počkat. Mluvím o sobě nebo Sirim. Možná si rozumíme, jen protože jsme uvnitř stejně broken. Stejným způsobem.


Přišla s 20tkou i moudrost a dospělost? | Ne. Spíš ne.

16. září 2017 v 2:47 | YY |  Diary
Dneska. Byl těžký den.

Čím bych chtěla zatížit vaše hlavy, čímž bych ulevila té své. Znamená vždycky ulevit sobě, jen předat bolest jinam? Má svět určitou hranici bolesti a proto občas člověk v těžké chvíli necítí nic a pro změnu jinde se pro nic trápí? Má svět určitou svojí normu, za kterou nejde a proto když se uleví nám, je to dobře? Je dobře předat bolest jinam? Vlastně... Když se zbavíme bolesti, znamená to, že se skutečně někde jinde bolest objeví? A když se mám špatně, ulevila jsem tak někomu?

Je to zajímavá teorie, která se nedá otestovat, ale- občas nás trápí věci a mlčíme o nich, aby jsme tu bolest nepředali dál. Možná jen silní dokážou tu bolest držet a mlčet o ní, aby se nedostala do oběhu jako peníze. Ale kdo určuje, kdo je silným dostatečně a kdo už ne?

Dneska jsem se vzdala něčeho, co- co nemá popis. Nemá to charakteristiku a snad možná i kdyby jí mělo, byl by to obraz. Mohl by být popsán slovy, ale jen to viditelné. To hlavní by bylo pro oko schované. Jeho hlavní myšlenka by nebyla skrytá jen pro ty, kteří byli součástí jeho tvorby. A kdyby ten obraz měl nějak vypadat, určitě by to bylo surrealistické dílo, které by většině populace nic neříkalo. Byl by to moc velký chaos, moc zdánlivě nesouvisejících věcí, které se zdají být bezmyšlenkovitě plácány jedna přes druhou. Jakobyste vyjmenovávali jedno slovo za druhým ze slovníku.

A dneska jsem ten obraz sundala ze zdi naproti své posteli, protože každou noc mě budil a strašil. Jeho barvy začaly stékat po mých nohách, ale pokaždé když jsem otevřela oči, byla to jen iluze. Obraz byl nedotčený, ale špatný pocit byl skutečný. Strach i bezmoc. A dnes, když jsem ten obraz dala nad svou hlavu, ze spánku ho nevidím a každým ranním světlem se na něj dokážu podívat. Jen noční stíny z něj dělaly hrozbu.

Každý den, bude tady. Bude nad mou dýchající schránkou. Bude nad mou hlavou a já ho budu mít vždy při sobě. Jako prsten, jako fotku, jako přívěšek s tygrem, jako něco co neskončí. Jako něco co bude žít, dokud budu žít já. I kdyby to nakonec mělo žít jen ve mě. Budu to držet v sobě a vědět, že je to to nejlepší, co jsem kdy vytvořila. A i když to nemůžete vidět nebo cítit, co k tomu cítím já. Je to--- je to jako žít v řeholi a celý život dát Bohu. A ten vám jednoho dne odpoví. Takové to je. Hledat a najít. Zjistit, že jste žili svůj sen. A věřit, že vám ho osud jednou vrátí.

Věřím, že jediné, co bylo špatně- bylo načasování. Občas potkáme ty správné lidi, ale ve špatnou dobu. A nejsou věci, které by čas nespavil. Když nehojí rány, vrátí k nám ty, kteří jsou schopni nám je zašít. Možná ale ne dnes...


It's perfectly strange you run in my veins

11. září 2017 v 0:17 | YY |  Diary
Je k tomu co říct? Je. Vždycky je, jen jsou lidé, kteří nemají právo ta slova slyšet. A jednou... jednou tenhle článek najdu a vzpomenu si i na slova tady nevyřčená, která bych chtěla sama sobě připomenout, ale o něž se nemůžu podělit se všemi.