Šel jsem

19. října 2017 v 11:00 | YY |  Povídky
Do zad mě tlačila silná stromová kůra. Pomalu jsem zvedal víčka a sledoval, jak se mi před očima rozplývá opar horkého vzduchu. Strach. Srdce mi silou svého bušení hýbalo celou hrudí a já si přes hlučný a chaotický řev vlastních myšlenek nemohl užívat těch přírodních úkazů, které mě kdy předtím dokázaly uklidňovat. Agesivně jsem pěstí práštil o měkkou půdu a vymrštil se na nohy. Nohy se rozběhly s rychlostí, která dávala šanci vzduchu proudícímu proti mému obličeji, aby rozslzel obě moje oči. Zatl jsem pěvně pěsti, a běžel tak dlouho dokud jsem nepadl k zemi jako postřelený. Hlava se mi motala, plíce odmítaly pracovat a já se bezmocně snažil chapat po životě. Průdušky se sevřely. Věděl jsem, že dnes už to nevydejchám. A snad možná jsem ani nechtěl. Ležel jsem. Tvář až ke koutku rtů ponořenou ve vlhké hlíně. Uklidnil jsem svůj dech a pak jsem se silně rozchrchlal. Svíjel jsem se a kroutil dokud ze mě nevyšel hustý černý kemr. Snad možná i několik hodin jsem se válel ve vlastním odporném slizu a hlíně, možná i sračkách, dokud jsem nezjistil, že stále dýchám. Těžce se zvedalo mé tělo, ale jakmile bylo na nohou, otřepal jsem hlínu, otřel černý nepovzbudivý sliz a pokračoval. Šel jsem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama