Prosinec 2017

Proč mě nikdy netíží primárně to, co by mělo- | A vlastně- mělo by?

20. prosince 2017 v 23:48 | YY |  Diary
Hezký večer drazí,

nevím, kde bych měla začít, ale s tím mám asi problém vždycky. Mám pocit, že jsem pro tenhle svět docela titěrnou. Malou a slabou. Proč mě tolik věcí bolí? Bolí mě všechno. Mám pocit, že se všechno dá zvládat daleko líp, než jak věci zvládám já. A do toho všeho se uvádím do stavů úzkosti pro věci, které bych možná už měla nechat spát, ale jak můžete dát spát něco, co ani vám samým spát nedá./Poslední noci zase celé nespím, dokázala jsem si touhle nespavostí zas otočit spánek/

Mám pocit, jakoby mi někdo prostřílel hlavu a čekal pak po mě, že budu fungovat jako předtím. Jenže mě to nejde, snažím se, co to kurva jde. Ale- nachytávám se v momentech, že už ani já nedokážu hrát./Sedím u stolu a tupě čumím v nikam. A v očích mám vepsánou kapitulaci./ Hraju si na to, jak jsou věci super, ale lžu tím a už ani dokonce nelžu sobě. Dobře si uvědomuju, že jsem zkurvenej lhář, co se snaží obehrát všechny okolo stolu.

Cítím se- tíživě. Hodně tíživě. Dokážu celý den nevstát z postele. Kdybych měla parafrázovat Levinase, tak pociťuji přesně tu lenost. Unavenost z vlastního bytí, a tahle únava se projevuje onou leností, kterou odmítám jakoukoli činnost, čímž odmítám své bytí.

A přesně tohle dělám vždycky když jsem sama. Ležím a snažím se neexistovat. Pak přijde Woody a já si hraju na hrozně veselou. Hrozně šťastnou. A pak když přichází z toho debatního kroužku, na který nemůžu chodit, protože se musím učit na řečtinu, jinak bych to zapomněla, tak se pak dokážu z ničeho nic rozbrečet, protože vidím tu skutečnou pravou radost, kterou prostě už z ničeho nemám. A nemůžu se zastavit. On se pak hrozně optává a děsí, co se kurva děje, jenže do píči ani já nevím!

A vlastně. Vlastně možná vím. Vlastně dokonale vím, co se děje, jenže to nemáte právo vědět.

Oběť viníkem a naopak

18. prosince 2017 v 12:14 | YY |  Diary

Vždycky mi představa famme fatale přišla komickou. Není muže, který by slepě poslouchal ženu a nechal se jí zničit. A jestli ano, myslela jsem, že se to týká jen slaboduchých mužů. Stejně jako jsem nikdy takovou nechtěla být. Celou svou existenci jsem se jen snažila pochopit jejich podivné postoje a zapeklitý mozek, který zdá se často být až přehnaně laxní a praktický. Z myšlenek mě vytrhl jeho rozmar tělesné schránky, která shledala dosavadní polohu za nepohodlnou. Byl tak klidný. Ruce objaly má kolena a ta se přitáhla k holým prsům. Brada se zaryla do kolen a mysl zpět utekla k tématu. Nebyl první, kterého jsem zničila. Jen on zatím netuší. Tančí v myšlence, že je vše, jak má být. Že on vlastně vyhrál. Nevyvracím mu to, ale ani na to neupozorňuji. Vzpomněla jsem si na příhodu dva roky zpět. Nádraží, chlapec o rok mladší než já. Moje opíjení se v pozornosti a jeho rudé oči zalité slzami. Ztrapnit muže ve společnosti. Tohle jsem já? Jenže já tohle nikdy nechtěla. Vždycky jsem varovala, že k nim nic necítím a oni vždycky šli. Šli slepě za svou sebejistotou, že oni jsou ti praví. Omyl. Náhle jsem si připadala jako ta nejledovější královna. Vzpomněla jsem si na událost půl roku zpět. "I could die right now. I've never felt that before." Další z mých obětí. Oběť, kterou jsem týrala roky. Někdo, koho jsem týrala jen pro svou samotu. A našla jsem v něm rodinu, které se pak už nedalo vzdát. Skutečně lidi držím v naději? Lžu snad svým jednáním i když slova, která říkám jsou pravdivá? Je ve mě tolik rozporu, který nedokážu uklidnit? Lze v tuhle chvíli litovat sám sebe? Lze se mít rád? Lze mít rád kohokoli jiného, když nenávidíte vlastní myšlenky? Vlastní zjev i cokoli, kam právě směřujete? Opět se pohl. Pohladila jsem jeho vlasy. Ano. Nenávidím se za to, že nepociťuji, to co on. Za tu emoční prázdnotu. A naprosto vím, že se to stane zas. Že jednou až mi všechno tohle zabije tyhle dny, tyhle noci, udělám to zas. Zas půjdu a někoho zničím. I kdybych to už znovu neměla ustát. Zničím i další. Ve snaze utéct vlastnímu osamění uvězním sebe i svého zachránce. S rozdílem, že já budu tím, kdo umí v moři plavat. Nechám je se topit a budu nad tím truchlit. Nebudu se snažit to změnit. Budu jen vzlykat a sledovat, jak se topí. A možná proto, že se topím s ním. Možná protože i já měla někoho, kdo se snažil se vykoupit a pak zjistil, že JÁ ho nespasím. Ale je někdo někomu spásou? Ano je. Je to právě ten člověk. Já jsem sama sobě spásou, jenže dokud se nezachráním, budu se topit i s těmi, které jsem vtáhla za sebou.