INSTAGRAM

mimochodem... nenávidím fialovou, proto je to tu fialové...
Image result for goth png gif

Srpen 2018

Hodnota skutečnosti

25. srpna 2018 v 0:57 | YY |  Povídky
Nevadí. Skutečně to nevadí. Občas nám přijde, že dnešek je jediná důležitá věc na světě, a že dnešní nepohoda nikde v dohlednu nemá konce. Skutečně tomu tak ale není. A nejen docela, ale skutečně. Vlastně mi celý život přišlo docela neškodné, když se budu trápit. Ale dnes už to... dnes by to mělo stačit. Přecházím cosi, co si hrálo na skutečnost. A přitom to byl docela sen. Sen, který při setkání s realitou utekl. Utekl a rozplynul se všude kolem. A jak už se tak pára chová, mohl jsem na těch pár chvil sledovat ten úpadek a říkat si, že tohle není konec. A skutečně není. Vstal jsem z vyleženého důlku v trávě a hluboce se nadechl. Cokoli, co dřív mělo smysl, mě dnes jen přivádí k myšlenkám na to, jak už jsem starý, že se mi na koutcích objevuje po těchto scénkách přehraných v hlavě, jen letmý úsměv a nostalgická nálada. Je vlastně cokoli, co se dá považovat za skutečnost? Když nakonec ať už se věci staly nebo ne, vzpomínka v hlavě bude uložená úplně stejně jako zapomenutý sen. Jakoby se nic z toho nestalo, protože nad tím můžeme zpětně jen smutně přikyvovat a přehrávat si to naprosto identicky jako sny. Je tedy nakonec vůbec důležité jestli věci nějak byly, když dnes už vlastně nic z toho nemá smysl? Nic z toho není? Možná ano. Poznamenalo nás to. Změnilo, ale kolik z toho je vidět? Kolik z toho je dneska skutečností? Jejich odpudivý pach uskutečněných i neuskutečněných snů se s námi táhne a naše pyžmo, tak dostává na prdel. Už to nejsme jen my. Už to není jen náš tělesný pach, je to všechno, co táhneme s sebou. Zabloudil jsem. Ztratil jsem svou hlavu v nekonečné modři nebes. A tak by to možná mělo být. Měl by utichnout jakýkoli zvuk, který by se snažil hrát na důlěžitý. Protože nakonec zjistíme, že důlěžité je jen to, na co ukážeme, že je důležité. Spousta lidí se vám bude během vašeho života snažit namlouvat, co je opravdu a ve skutečnosti ono důlěžité, ale to jsou většinou lidé, kteří nad tím ani trochu nepřemýšlí a dělají jen to, co se po nich chce a cítí se dobře a bezpečně v tom neskutečně monumentálním systému, který funguje. A nikdo vás nenabádá, abyste ho ničili, nebo demonstrovali a nebo byli andrgraunďáky na pracáku, co jsou proti systému. Jediné, co tomuhle systému totiž chybí je mozek všech lidí. Hodně lidí nepřemýšlí a kvůli tacím je tu ten systém. Ale každý je nějaký. A vlastně i stejně hodnotný. Každý člověk se narodí s hodnotou, je jen otázkou, jestli si ji udrží. Někteří mají hodnotu už jen proto, aby jejich národ nesnižoval svou populaci a jiní mají trochu větši hodnotu. Sklopil jsem hlavu k horizontu a opět se zorientoval na planetě, na které se nacházím. Já.. sám nevím. Možná to jednou zjistím. Možná jsem taky docela zbytečný a má existence již dávno ztratila na své hodnotě, ale stále doufám, že jednou budu taky prospěšný. Že jednou zas uslyším, že jsem pro někoho důlěžitý. Že se jedno ráno probudím a nebudu se sám sebe ptát, "jak jsi sakra došel až sem?" Ale na tom nesejde, každý může přispět. Nějak... A já jen doufám, že jednou budu stát v kuchyni, která bude jen má, opírat se o okno a sledovat lidi za ním s dobrým čajem a spoustou zelených tropických květin okolo mě. Někdy má smysl i život, který je žitý skromě a sám pro sebe. Bez ohledu na okolní svět. Někdy si člověk prostě vystačí se zeboucíma bosýma nohama, čajem a oknem ven. Usmál jsem se a odešel zpět do ruchu města, který přemlouval, jak moc důležité je mým hmotné věci.

Práce, zkouška | učení je jednoduše součástí života všeho věku

24. srpna 2018 v 0:28 | YY |  Diary
Vítejte drazí u dalšího článku,

dobře si uvědomuji, že jsem tu skoro dva týdny nebyla a na svou obhajobu mám to, že... dřív jsem tu byla daleko méně často, poslední týden se snažím srovnat si zpět život. Nějak se vymanit z vlastní mizérie, kterou jsem si přivodila festivaly a jejich důležitostí, kterou jsem jim přiřkla. Ve skutečnosti jsuo docela nedůležité, jen jsem měla potřebuju vidět lidi, kteří již důležití jsou, ale to se dá zvládnout i jindy, tak proč se pro to hněvat a mučit si mozeček. Vlastně to bylo i kvůli něčemu docela i jinému, ale to zatím nechme na další rok.

Pracuji. Pracuji v nejznámější jazykovce ve městě. Jsem z toho nadšená a zároveň vystresovaná. Také se učím na zkoušku. Po večerech, tak nějak konverzujeme s Woodym, abych ztratila ostych a strach mluvit, vlastně jsem se chtěla učit ráno, věnovat tomu každý den dvě hodiny, pak jít do práce a večer se učit na zkoušku, ale zatím to stíhám nějak tak, že angličtinu i učení se na zkoušku stíhám večer.

V práci. Co je nového. Baví mě to. Jsem na recepci, vydávám lidem jejich zasloužené a vydřené certifikáty, také tisknu a pečetím a razítkuji nové takové ty maličké certifikáty o dosažené úrovni jazyka pro příměstské tábory, taky dělám v aplikaci naší jazykovky všechny potřebný změny, jooo a taky běhám po třech budovách a měním tam letáčky, srovnávám sklady a skartuju starej zbytečnej bordel. Je to sranda, je tam práce jak na kostele, hlavně s těmi sklady a skartací, ale pomalu se to všechno pročišťuje, z čehož mám radost. Jo a taky mám svůj pracovní mail.

Hlavně tu angličtinu trénuju, protože od září budu dostávat na starost zahraniční lektory a budu je provádět po městě a zařizovat s nimi všechno potřebné ohledně jejich pobytu, což... to je hlavní důvod, proč se po večer učím lépe anglicky. Aneb hodila jsem se do hodně hlubokých vod a uvidíme, co z toho bude.

Poslední dny, jak jsem neustále v jednom kole, stěhování, vyřizování potřebné byrokracie ohledně stěhování, nábytek, oblečení, jídlo, práce, Vary, Plzeň, tetování, práce, zkouška, angličtina, byrokracie, pěstoun, agama a její hraní si s žárovkou, mám ji tři, možná už čtyři dny a už rozmrdala dvě :D,... A propos.

Mám tetování. Navrhla jsem si ho už asi před půl rokem, ale pořád to bylo... ne nemám čas ani peníze. A teď jak jsem se nastěhovala, tak jsem neplatila kauci, takže se mi 5k vrátí z předešlého bydlení, takže jsem si řekla, "kdy jindy, než teď-" a bylo to. Nicméně... bylo to moje první na kurevsky nejbolestivějším místě na těle... A mi to ani moc nebolelo, tatérka říkala, že jsem zasranej masochista a když jsem jí řekla, že na jednom místě je mi to dokonce i příjemný, tak se smála. A říkala ať si přijdu pro další, že se jí do mě dobře píchá. :D Takže asi příští měsíc. Jo a taky mám už další telefon. Mám vlastně teď tři, ale používám jen dva.

Rozjebala jsem další mobil a šéfka se rozhodla, že mi bude psát na instagram, což je dost na číču, když si vezmu, že na instagramu můžu odepisovat jen z mobilu, kterej jsem si rozjebala, takže jsem si musela kopit novej, koupila jsem nějakou levnou androjďáckou shitku, jen aby to stačilo na ty zprávy a hotovo.

Opět jsem se nějak trochu rozepsala. Jinak už dva dny jsem zameškala bruslení, ale necítím se kvůli tomu špatně, jelikož jsem včera měla docela náročný den a dneska jsem se učila na tu zkoušku. Vlastně plánuji zas jezdit až po zkoušce, protože to není zprovoznitelný se vším, s prací, učením se angličtiny, čtením knížek na zkoušku a psaním seminárky, takže.. dávám si povolení. Jako hej, mohla jsem se celý prádniny učit anglicky a dokonce i učit se na zkoušku, ale ne.. já to všechno nechám na jeden jediný týden :D. Vlastně... už jen na 4 dny. A z toho jeden je ta zkouška,... ale zas... dnešní den teprve začal, takže ano, mám 4 dny. :D Ahhahaha.... kill me please.

stay pozitive guys, no... try to be pozitive, cuz sometimes you can start believe that you are pozitive and everythin around you its nice even if its fake.. soo try... ♥ love4every1 for real. I love you. you, you and you too. :) I hope You will have a such nice time, guys, no irony, I promise... see ya later.

YY

Pravda

12. srpna 2018 v 3:38 | YY |  Diary
Kdo je trochu víc poučen o filosofii, řekne si,

ajeje... tohle bude drsný, ale dneska se nebudu jako spousta filosofů minulosti i dneška zabývat přesnou definicí a vyhraněností termínu pravda. Chci spíš říct něco ve smyslu, skutečně je vždycky mluvení pravdy a naprostá otevřenost k užitku?

Tak jsem takhle poslouchala OneRepublic Good life a měla jsem z té písničky pocit, že bych měla se vším, co držím roky a roky v sobě jít ven. Že bych měla nakoupit obálky a psát dopisy. Vyznat se ze všeho, vysvětlit všechno, co bylo utajeno. Co jsem si skryla pro sebe. Co se mohlo zdát jako únáhlené a nebo dokonce nesmyslné. Ale.

Je tohle skutečně ku prostěchu a to ne jen mě, ale především lidem, kterým by tohle bylo směřováno? Jak by nad tím smýšleli, copak by to dnes ještě mělo nějaký smysl? A nebourala bych spíše jejich již zaběhnutý klid snad jen pro to, abych učinila klid svému životu?

A proto jsem myšlenku na dopisy zahodila. Domnívám se, že občas se lidi po naší cestě životem ztrácí a i když neříká se nadarmo, že jsou s Vámi navždy někde v srdci, na mysli a o to je to možná horší než když se na ty lidi nevzpomíná. A tahle myšlenka mě zas přivedla k filmu Eternal Sunshine of the Spotless Mind, úžasný film o tom, jak věci dopadají, když si lidé nechávají vymazat ty druhé z mysli. Kvůli bolesti, kterou cítí. Ale je i tohle správně? Ovšem, že ne.

Je pak jediná cesta, která by teda asi měla být ta rozumná. Mlčet, táhnout si sebou své nikdy nevyřešené věci, čistě pro dobro věci, není to faleš nebo lži. Je to čistě jen nerozdělávání vln na už klidných vodách. A jestli je to špatně, taky mi to tak zní, ale představte si sebe, v pozici člověka, který se právě vzpamatoval a najednou Vás zas někdo stáne zpět. Není to fér.

YY

Dění

10. srpna 2018 v 0:49 | YY |  Diary
Přeji příjemnou noc, drazí čtenáři,

na Slovensku nakonec bylo lepší počasí než jaké máme v Plzni. Dnes jsem napměřila v již zmiňovaném podkrovním bytě 35°C. Ale! Dnes jsem byla na definitivně poslední prohlídce bytu. Tyhle prázdniny asi na páté. Byla jsem z toho značně smutná. Když Vás tolikrát odmítnou, pak se nemůžete jednoduše přepnout a říct si, "prostě to jen nevycházelo."
Image result for I'm melting gif

Na Slovensku to bylo fajn a od doby, co jsme v ČR, chodíme s Woodym každý den skate-it. Já na Riách (trekové brusle) a Woody na boardu. Je to docela pěknej zvyk. Jakooo- s Woodym jde všechno skvěle, dokonce jsem si ho na hodně věcí vychovala, taky jsem ho naučila plavat, povlíkat postel, mazat si máslo na chleba /neuvěříte, jak to může být pro lidi, co jsou leví jako komunisti, těžký/, ale... mám pocit, jakobych... měla být jinde. Jakoby byl můj nejlepší kámoš. Ok YY, dobrej postřeh po skoro roce vztahu. Ale... včera jsem se ho ptala, jestli.. budeme kamarádi, když se něco hodně posere. A... on, že jo. Byla jsem z toho tak nadšená. Protože nejvíc ze všeho se dneska děsím toho, že mě lidi opustí. Že ztatím další důležitý lidi v mým životě.

Hlavně- jedna věc, co se hodně sere... DĚTI. Woody je jako kurevsky vážně se mnou fakt chce mít. A já jako- hej... budu 90% procent veškerýho času nasraná, budu je nemít ráda, budu na ně zlá a kdykoli se projeví jako děti, tak na ně budu křičet. Naprosto vím, jak se k dětem chovám. A nechci, aby mě nenáviděly, jen protože já nenávidím je. Ok, to zn logicky. :DDD Tak tohle se hodně sere.

Ale myslím, že se to všechno hned zas spraví. Vlastně... nemá se co spravovat. Všechno je... super. Jen... já chci asi zas něco víc... Ale! Až dostudujeme, tak chci taky do Anglie, za ségrou. Woody tam bude moct dělat něco s jazykama a já budu třeba v nějaký restauraci, ale! Budu pořád u moře, takže... worth it. :D

Někdy... někdy je vztah víc o přátelství než lásce. Docela smutný zjistit to ve dvaceti a pak už nad tím jen smutně funět do konce života.

Mírně smutná
YY

Lost between Elvis and suicide

8. srpna 2018 v 2:52 | YY |  Povídky
Dneska to bude naprosto jiné. Ano. Bude. Položila záda na podlahu. Sledovala, jak pomalu dopadá prach na dřevo, vlastně na docela nepovedenou napodobeninu dřeva. Ovšemže to bude jiné. Dál uklidňovala své srdce a snažila se nepropadat úzkostem. Vlastně ne, bude to naprosto stejné. A proto mě to nepřekvapí. Proto budu klidná, pokračovala. Hbitě se zvedla. Otevřela dveře a za nimi jen prázdná chodba. Položila ruku na kliku. Tady, přesně tady se jí dotkl. Zavřela dveře.
Dneska už je čas. Chápu, že to bude ještě pár let trvat. Věděla jsi to už loni, vlastně jsi to věděla, jestě než jsi to finálně ukončila, že to bude trvat roky, jestli ne celý život. Ale věděla jsi, že nikdy se cesta neopakuje. Dny. Dny jsou zajímavé v tom, jak velice jsou si podobné, ale jakmile se něco změni, už se nikdy nevrátí a dokonce jsou i naprosto jiné, než jaké dřív byly.
A ty tvoje jsou dnes takovéhle a jiné můžou být, ale nikdy ne stejné jaké byly.
Vlastně je to docela smutné, řekla si a že se vrátí o pár kroků zpět, hlouběji do bytu. Posadila se do otevřeného okna a sledovala lidi za dřevěnými rámy, které hlídaly celé její tělo s myšlenkami i duší, střežily je pěkně uvnitř, separovanou od ostatních věcí, lidí, aby byla dobře zmatená o tom, co je tedy skutečné. Věděla že, když opustí místnost, zapomene. Jen na chvíli než se sem zas vrátí. A chtěla. Hrozně chtěla zapomenout. Ale ještě chvilku ne. Jen v průhledném bílém tričku seděla v okně a vytáhla cigaretu na jedno potáhnutí. Tohle jí už přišlo docela neškodné vzhledem k tomu, jak často týrala vlastní mozek. Tohle by už nemělo škodit. Hodila nedopalek přesně do sousedovic kávy, stojící na balkóně už několik dní, o patro níž. Tohle je spolu s dneškem možná už desátý. Doslova vidlák středního věku, který si neumí ani vyprat a nosí věci, které zapáchají starobincem a potem, který zrál dobrých pár měsíců, nemyslela si, že by si nedopalků mohl všimnout, jelikož by se musel dostat k tomu, aby uklidil nebo snad jen se dokázal prohrabat přes nespočet kil odpadků a zbytků jídla snad možná i mrtvolky krys až po ty ještě běhající.
Otočila se do hlouby pokoje a viděla jeho obrys všude, kde dřív sedíval, lehával, stával. Objala si pas a dokonce i tam ho cítila. Cítila, jak se jí ještě dnes dotýká. Cítila, jeho spokojený pohled, když sledoval její tvář. Upadla na zem a nezvedla se dokud neslyšela telefon. Bylo to asi hodinu po jejím spěšném ustlání si podlahy. "Halo?" Snažila se být klidná. "Ahojky, jsem před domem." Zaznělo a hovor byl ukončen. Nohy se pomalu zvedly. Hodila na sebe jen velkou šedou mikinu a kalhoty.
Před odrbaným činžovním domem stál muž. Vysoký a už od pohledu sebevědomý a nadprůměrně přitažlivý. Chvíli se jí tvář zkoutila k znechucení. K znechucení k té normě. K znechucení k jeho arogantnímu ignorantskému chování. K tomu sebevědomí, které staví na vychvalování jeho rodičů. K znechucení k tomu, že vlastně i když ona je taková zkurvená troska a cítí se tak, vlastně je si docela jistá, že kdyby ona jen maličko zabrala víc v odvětvích, ve kterých on si tak věří, dozajista by se dostala do úrovní, kde je on a možná i dál. Ale na to neměla sílu. Věděla, že není dobrá. Věděla, že ani nic takového nechce. Věděla, že by mohla, ale nemá proč.
Zavřela oči a silně tlačila víčka proti sobě. "Jak ses měla?" Usmíval se a sledoval jí jako už pár lidí před ním. Věděla, že tohle je pohled brzy zlomeného muže. Dalšího. Věděla, že když tohle udělá bude zle. Bude zle všude. Neschová se před činem, který udělala. A tak si raději dál nutila idilku, ve které žila. Otevřela oči a celou cestu, co šli se snažila promítat si cokoli hezkého, co kdy udělal. Cokoli. Stačil jí hloupý úsměv, který on nikdy neuměl sundat, aby se donutila usmát se nazpět.
Zítra. Zítra ho zas budu mít ráda, alespoň maličko. Předevčírem jsem ho taky nenáviděla a včera jsem mu zas jen kvůli tělesné touze řekla ta slova. A dnes... dnes se usměji a jeho teplo mě donutí nebýt sama. Donutí mi věřit, že už nikdy nebudu cítit tu prázdnotu, která se objevila. Která se objevovala dokola. A dokola. Pokaždé, když jsem osaměla. Kdykoli. Nezáleželo, kdo slíbil, že tu bude. Nezáleželo kdy. Od dětství jsem nemohla být sama a on tu byl. A já pro víru v to, že tu bude překousla i občasné znechucení. Je to vlastně docela veselý příběh. Zabouchla dveře od odrbaného domu. Náhle se všechno rozpustilo. Byla jen milující společnost. Vlastně nám nezáleží na tom, koho jak moc milejeme, když nevidíme, že ten někdo miluje nás, je to k ničemu. Člověk nechce milovat, chce být milován. Je zcela životně důležité vědět, že je člověk milován. Se zabouchnutými dveřmi byla navěká láska zapomenutá a ona zas na chvíli omámená vlastní lží žila pár hodinek klidu, než za sebou nezavřela dveře bytu. Kde je realita? Je realita v tom, když jsme sami? Je realita v tom, když jsme s lidmi? Jsem ve skutečnosti veselá? Jsem zlomená? Já nevím. Nevím. Jsem ztracená mezi Elvisem a sebevraždou.


Mezi světy

5. srpna 2018 v 0:26 | YY |  Povídky
"Takže se zabloudil?" Podiveně na něj otočil pohled a bylo jasné, že jej nebude směřovat jinam dokud nepřijde odpověď. Jakákoli. Prostě jen odpověď. "To není přesné. Vlastně utonul." Netušil, že jeho zvědavost rozvíří ještě více, doufal, že požár, který právě rozpoutal tímto uhasí, ale jen přilil alkoholu do rozpáleného plamene. Oči netušící čisté bytosti menšího vzrůstu se rozpálily právě tak jako jeho zvědavost. "Utonul?" Vytřeštil oči. "Jako tam kam ještě nikdo nevkročil, aby se vrátil?"
"Přesně tam." Tiše jen vydechnul a doufal, že se ten malý už nebude ptát. Jeho doufání se nenaplnilo. "Mohl bys mi to, prosím, zopakovat? Mám pocit, že to úplně nechápu, jsem trochu hloupý, vlastně ne! Jsem jen maličko nepozorný, ale budu se snažit. Nejsem hloupý. Ne úplně."
"Nikdo není úplně hloupý, poslouchej pozorněji a vysvětlím ti, jak to v našem světě chodí..." dal se do vyprávění.
"...Je svět, který si lidé pojemnovali jako reálný, protože si ho mohou osahat a pomocí smyslových zkušeností usoudit, že existuje. Jenže tohle není ono. Tenhe reálný svět je krásný, ošklivý, ale vlastně není žádný. Je prostě tak, jak je a my mu dáváme až jeho krásnost, jeho ošklivost- jeho barvy. Jednoduše k tomu máme další světy, kterými prolínáme tento. Aby byl barvitější, zajímavější. Kdybychom byly jako zvířata a tyto další světy nedokázaly vnímat a udržovat v rovnováze, pak bychom vnímali jen to, co je pro nás potřebné a neužívali si ničeho navíc. Byl by to černobílý svět, který prostě je a my ho ani nijak zvlášť nevnímáme. Kdežto tyhle další světy nám ten reálný svět okořeňují. Jsou jako barvy do omalovánek, jsou jako je látka pro střih, jako jsou ingredience pro recept. A teď si představ, že tenhle svět je svět snů. Svět myšlenek, svět emocí. Svět myšlenek je nad všemi těmi světy. Je to svět, něco jako kontinent a svět snů a emocí je jako konkrétní země. Je nutné tyhle světy chránit a jen lidé ovládají jejich rovnováhu. Podle toho jaký jsi člověk, tak se světy mění a dokonce i ten reálný svět, je třeba aby byla nadvláda lidí, kteří jsou citově vyrovnaní a taky těch, kteří nesní zle vůči jiným," byl přerušen.
"Počkej, ale jak se teda v něm mohl utopit?" Seděl napjatě kousajíc si nehty, přesto jen zvědav na podání svého vypravěče.
"Ah to-" ne o moc straší účastník konverzace zklesnul na hlase i pozitivitě rozpravy, "to není veselá příhoda... Když je někdo sobecký, svět snů a emocí, rozpoutává válku."
"Válku? S kým?" Skřítek dál poslouchal poslušně svého vypravěče.
"Emoční svět se Snovým se chtějí dostat k větší moci, kterou má jen svět myšlenek. Všechny světy pod něj patří až na ten reálný, ten je jako planeta s kontinenty, ale i planetu můžeš zničit, když zničíš její části, proto je třeba je držet v rovnováze. Kdyby na světě převládlo moc sobeckých lidí, svět myšlenek by se rozpadl na kousky a všechny sny i emoce by se volně potloukaly po reálném světě a přelétaly jako neviditelné harpije z člověka na člověka a rozpoutaly by válku i mezi lidmi. Lidé to berou na lehkou váhu, většinou ti sobečtí, pak ti milí to moc neřeší, protože doufají, že stačí, že vlastní duši vedou správně, ale jsou tu i tací, kteří se snaží vychovávat lidi okolo sebe k lepší rovnováze světů, je ale otázkou, jak by svět vypadal, kdyby byly v nadvádě jen hodní lidé."
"A co je mezi světy duše?"
"Jsem rád, že se ptáš. Duše jsou hranice snů a emocí, drží se zpátky, aby se nemohly šířit dál-"
"A byly sny a emoce vždy špatné?"
"To jsi špatně pochopil, emoce a sny nejsou špatné, jsou úžasné, jsou jak milé dámy, které jsou krásné a zabávné, člověk se s nimi nenudí, svět je jako nikdy nekončící atrakce, jenže s takovými přichází i špatné věci, které člověk dělá ostatním okolo sebe. Moc emocí i moc snů nikdy člověku neprospívá a proto je duše drží přesně na těch místech, kde mají být. Ale duše lidí slábnou, lidé je utápějí v slastech a snech. Snaží se žít lepší než je reálný svět a pak zabloudí a nikdy už se nevrátí zpět. A tak umřel i on."
"Byl jsem tam. Zavřel jsem oči a byl jsem duše." Skřítek měl slzičky na krajíčích. "Stál jsem tam a držel ho za ruku, když se pustil řetězce duší a vkročil do světa snů jako do propasti." Skřítek se rozplakal a druhý účastník konverzace zůstal vyděšený sledovat skřítka.
"Ty..." najednou mluvil jakoby strávil den v poušti, "jsi cestovatel mezi světy..."

Skutečně skutečný plán prázdnin

1. srpna 2018 v 15:36 | YY |  Diary
Tak jo, vítejte drazí přítomní,

čím bych mohla začít, co bych mohla říct a nebo co bych chtěla sdělit. Je toho spousta. Prve... Jsem docela smutná. Je hrozně věcí, které nejsou, jak mají být. Nebo- jinak. Možná tak, jak bych si je přála mít. A nebo možná jen chci moc věcí najednou- nevím, asi jsem zas jako obvykle moc sobecká. Nicméně- Netuším, jak to Woody dělá, ale všechno mu vychází a já jsem z toho trochu překvapená? Závistivá? Možná. Přeju mu to. Jako nikomu, ale... Taky bych si přála něco málo, ovšem, často jsme si vlastně strůjci toho, co se nám děje, takže jeho píle, jeho úspěch a já jsem ráda, že tu můžu být a podporovat ho. Proč ne? Vlastně...

Vlastně jsem jen zas moc zaslepená tím, co se děje kde komu a přehlížím, jaké fajn věci se dějou i mě samotné. Nicméně- budu mu kreslit přebal knihy, bude si nechávat vydávat knihu, už byl v nakladatelství a vypadá to, že si jí do Vánoc, s mojím artem, budete moct pořídit v nějakém tom knihkupectví.

Jinak... o věcech, které mě skutečně tak trochu trápí teď budeme ještě chvíli mlčet, jednou se snad i ty zhojí a budou tu trčet ve slovech, jako připomínka mě samotné, že už pominuly, ale dnes tady ještě nebudou.

A teď k věci. Půl prázdnin jsem strávila hraním, flákáním se a hledáním bydlení. Už jsem byla na asi 5 prohlídkách a jednou jsem byla odmítnuta na základě rasy, ahahah- a možná dvakrát, jedni jen neměli dost odvahy to říct nahlas, nebo možná měli dost slušnosti. Byl to docela milý starší pár, škoda, že to nevyšlo. Stále nic nemám, bojím se, že skončím jako loňský rok. Další půlka prázdnin bude asi vypadat následovně, zítra velmi brzy ráno jedeme na Slovensko, takže naprosto celý Advík missnu. Ale je to tak správně.
Cítila bych se hrozně. Měla jsem tak trochu dojem, protože sama se ohledně minulého vztahu ještě necítím dobře, že bych tím akorát dráždila nezhojené rány. A to není zrovna to, co bych chtěla. Určitě ne. A zvláště ne tomuhle člověku, je pro mě vlastně ještě dnes velmi důležitý, nechtěla jsem o tom tady mluvit, vlastně jsem o tom nemluvila celý ten rok veřejně nikde. Nepřišlo mi to fér k Woodymu. Ne že by měl dovoleno můj blog číst. :D Ale zas na druhou stranu, chtěla jsem dát onomu člověku možnost se zhojit. Proto jsem měla za to, že to pomůže. Že pomůže, když budu hrát, že jsem šťastná, protože bude mít vůli jít dál, protože se bude zdát, že cesta zpět, už není, i kdyby tomu tak nebylo.

Sama moc ještě nevím, co se děje. Ani po roce :DDD. Vlastně... Mám docela strach, že jsem si dost dobře vědoma toho, co se děje a proto sedím a vlastně nerozhoduji o ničem, co se bude dít. Vlastně jsem se docela zřekla se pro cokoli rozhodovat. Prostě nechám svůj život jít a jdu tak nějak, jak jde on sám.

Nicméně- to Slovensko, budeme tam asi skoro týden, asi zhebnu horkem, nevím, kdo má sakra podkrovní byt. Takže tu už víc jak měsíc trpím u Woodyho v podkrovním bytě, kde je skoro celý den přes 30°C a k večeru se to hodí na tu 30tku a někdy i třeba o stupeň méně. A na tom Slovensku to bude daleko horší, asi se půjdu a odbouchnu se. Ale! Díky tomu, že jedeme dřív stihnu Pride, ségra mi nedávno vyprávěla o Pride-u v Brightonu. Jsem smutná. Kvůli bydlení a tak jsem letěla možná tak do pryč.

Taky jsem si zapsala již předměty na zimák i letňák ve druháku. Jsem vyděšená. Hrozně moc. Ale to nějak půjde. Snad. Taky celá září budu pracovat, takže jeden týden ve škole missnu, tak snad to nebude vadit. Ah! Sakra! Já už vlastně vím, svůj rozvrh! Takže musím napsat do práce, kdy budu jaké hodiny a dny stíhat. A vlastně bych si měla ty předměty schválně asi napsat podle práce. Ahhhh... Uvidím. Kašlu na to. :D Ne... musím to udělat. Ah... No nic.

Užijte si studenější počasí, ať už jste kdekoli a hlavně dodržujte pitnej režim a tak...
YY