INSTAGRAM

mimochodem... nenávidím fialovou, proto je to tu fialové...
Image result for goth png gif

Hodnota skutečnosti

25. srpna 2018 v 0:57 | YY |  Povídky
Nevadí. Skutečně to nevadí. Občas nám přijde, že dnešek je jediná důležitá věc na světě, a že dnešní nepohoda nikde v dohlednu nemá konce. Skutečně tomu tak ale není. A nejen docela, ale skutečně. Vlastně mi celý život přišlo docela neškodné, když se budu trápit. Ale dnes už to... dnes by to mělo stačit. Přecházím cosi, co si hrálo na skutečnost. A přitom to byl docela sen. Sen, který při setkání s realitou utekl. Utekl a rozplynul se všude kolem. A jak už se tak pára chová, mohl jsem na těch pár chvil sledovat ten úpadek a říkat si, že tohle není konec. A skutečně není. Vstal jsem z vyleženého důlku v trávě a hluboce se nadechl. Cokoli, co dřív mělo smysl, mě dnes jen přivádí k myšlenkám na to, jak už jsem starý, že se mi na koutcích objevuje po těchto scénkách přehraných v hlavě, jen letmý úsměv a nostalgická nálada. Je vlastně cokoli, co se dá považovat za skutečnost? Když nakonec ať už se věci staly nebo ne, vzpomínka v hlavě bude uložená úplně stejně jako zapomenutý sen. Jakoby se nic z toho nestalo, protože nad tím můžeme zpětně jen smutně přikyvovat a přehrávat si to naprosto identicky jako sny. Je tedy nakonec vůbec důležité jestli věci nějak byly, když dnes už vlastně nic z toho nemá smysl? Nic z toho není? Možná ano. Poznamenalo nás to. Změnilo, ale kolik z toho je vidět? Kolik z toho je dneska skutečností? Jejich odpudivý pach uskutečněných i neuskutečněných snů se s námi táhne a naše pyžmo, tak dostává na prdel. Už to nejsme jen my. Už to není jen náš tělesný pach, je to všechno, co táhneme s sebou. Zabloudil jsem. Ztratil jsem svou hlavu v nekonečné modři nebes. A tak by to možná mělo být. Měl by utichnout jakýkoli zvuk, který by se snažil hrát na důlěžitý. Protože nakonec zjistíme, že důlěžité je jen to, na co ukážeme, že je důležité. Spousta lidí se vám bude během vašeho života snažit namlouvat, co je opravdu a ve skutečnosti ono důlěžité, ale to jsou většinou lidé, kteří nad tím ani trochu nepřemýšlí a dělají jen to, co se po nich chce a cítí se dobře a bezpečně v tom neskutečně monumentálním systému, který funguje. A nikdo vás nenabádá, abyste ho ničili, nebo demonstrovali a nebo byli andrgraunďáky na pracáku, co jsou proti systému. Jediné, co tomuhle systému totiž chybí je mozek všech lidí. Hodně lidí nepřemýšlí a kvůli tacím je tu ten systém. Ale každý je nějaký. A vlastně i stejně hodnotný. Každý člověk se narodí s hodnotou, je jen otázkou, jestli si ji udrží. Někteří mají hodnotu už jen proto, aby jejich národ nesnižoval svou populaci a jiní mají trochu větši hodnotu. Sklopil jsem hlavu k horizontu a opět se zorientoval na planetě, na které se nacházím. Já.. sám nevím. Možná to jednou zjistím. Možná jsem taky docela zbytečný a má existence již dávno ztratila na své hodnotě, ale stále doufám, že jednou budu taky prospěšný. Že jednou zas uslyším, že jsem pro někoho důlěžitý. Že se jedno ráno probudím a nebudu se sám sebe ptát, "jak jsi sakra došel až sem?" Ale na tom nesejde, každý může přispět. Nějak... A já jen doufám, že jednou budu stát v kuchyni, která bude jen má, opírat se o okno a sledovat lidi za ním s dobrým čajem a spoustou zelených tropických květin okolo mě. Někdy má smysl i život, který je žitý skromě a sám pro sebe. Bez ohledu na okolní svět. Někdy si člověk prostě vystačí se zeboucíma bosýma nohama, čajem a oknem ven. Usmál jsem se a odešel zpět do ruchu města, který přemlouval, jak moc důležité je mým hmotné věci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama