INSTAGRAM

mimochodem... nenávidím fialovou, proto je to tu fialové...
Image result for goth png gif

Říjen 2018

Jsem dost silný, abych snesl, že mě nikdo nezná?

23. října 2018 v 3:14 | YY |  Povídky
Hleděl na mě. Zjev, výjev, hluboký a prázný pohled. Upřený a tak žádný. Žádný jako už je dnes jen málo co a možná právě všechno. Záleží, jak chcete věci chápat.

Sledoval jsem ten obraz před sebou a ujišťoval sám sebe o tom, že tohle bych měl být já. Ale kdo tedy ve skutečnosti jsem. Nedávno jsem si uvědomil, kolik věcí vím jen já. Kolik věcí ze mě, by mě asi mělo dělat mnou. A kolik z těch věcí, nikdo neví. Někteří je neví, protože mi nejsou dost blízcí. A jiní, vlastně ti nejbližší toho vědí ještě daleko méně, protože jim nechci ublížit. Není to tak, že bych odvracel svou nepěknou tvář od pohledu ostatních. Je to tak, že mám možná naprosto zbytečný a mylný dojem o tom, že bych to skrývat měl. Že jsem ten silnější, který dokáže udržet své strasti uvnitř sebe, abych je nerozdělil mezi své přátele a já sám, i když by to mohly například být jen mé bolesti, které jsem si sám vytvořil, nebyl šťastný a oni se trápili místo mě. Zbytečně.

Stále jsem upínal pohled na ty hluboké tmavé oči strnule čumící vpřed. Totiž zacykleně. On hleděl na mě a já na něj. Kdo tedy jsem? Jsem šťastný člověk, který miluje své bližné? Nebo jsem jen pouhý lhář, který se chová podle toho, co se zrovna hodí? Kým jsem. Kde je mé místo?

A jestli já sám, který tráví věškerý čas s tou tváří přede mnou, nevím, kým je, pak je možné, aby někdo jiný měl možnost zjistit kým jsem? A pokud ano, kdo by to měl být? Komu je možné ukázat všechny skryté bolesti? Jen v té nejpokornější myšlence a v nesnaze je rozesmutnit, protože i já jím jsem. A jde vůbec sdělit, kdo je člověk, bez toho, aby člověka, který si vás skutečně váží a miluje vás, upřímě a neromantickou láskou, aby ho nerozesmutnilo, když mu sdělíte kým jste i se všemi vašemi bolestmi, které si nesete na zádech? Kdo je dostatečně silný, aby neměl potřebu mou bolest poslat dál, když už já ze slabosti podělit se o to, co mě dělá mnou, totiž mé bolesti, jsem nebyl schopen, jen a jen mou, bolest udržet v sobě. Jen pro ten sobecký pocit, že chci, aby někdo věděl, kým jsem. A kdo je vlastně dost silný na to, aby svou vlastní bolest neposlal dál? Kdo na světě nevyřkl jediný bolestný výkřik pro povzbuzení okolních lidí k tomu, aby se taky trápili, už jen tím že ví, že se někdo jiný trápí. Kdo. Proč člověk touží po společnosti i tehdy, když ví, že na tom není dobře. Proč se člověk nezachová nesobecky a neshine sám a v bolestech. Proč má člověk potřebu vždy vztáhnout ruku po někom dalším? Ze slabosti a strachu, že nikdo neví o jeho bolestech a z té nízkosti toho dalšího trápení nad tím, že je sám. Takže dejme tomu, někdo se trápí nějakou bolestí a k tomu ještě i tím, že se musí trápit sám. Kdo tedy... kdo je v této situaci dostatečně uvědomělý, aby tušil, že když se podělí, tak možná pootevře dvěře lidem jeho blízkým k poznání jeho samého, ale také jim naoplátku vezme trochu z jejich radosti. Jen kvůli vlastním potřebám.

Najednou jsem měl pocit, jakoby něco velmi zlého a temného hledělo na mě skrz mé vlastní oči a musel jsem odvrátit zrak od zrcadla, abych se zbavil dojmu, že jsem neustále doháněn a sledován kýmsi možná ve mě a možná někde ve světě, který mě není dotknutelný, což ovšem nevyvrací tu skutečnost, že tu může být.

Tak se vrací nevděčnice

19. října 2018 v 19:13 | YY |  Diary
Drazí čtenáři,

no, řekněme, že se necítím úplně nevděčně, že sem dokázala tři týdny nenapsat ani písmenko, protože tomu tak není. Hodně věcí se podělo a já jsem je sem psala. Ale jak jsem nad články k jejich vlasnímu konci přemýšlela, nikdy jsem je nezveřejnila. Některé myšlenky jsou příliš fixované na určitý okamžik a jsou lidé, kteří by nemuseli pochopit, že co jsem někdy napsala, je velmi často až natolik pevné, že to dál jak na ten moment není platné. A tak je to i se spoustou mých pocitů. Asi spíš pocitů a dojmů než myšlenek. Ano, to jsou správné termíny. Dojmy a pocity.

Nicméně... teď tu pro Vás mám něco, co by mělo být méně podlehnutelné času /jestli něco takového vůbec existuje, dejme si předpoklad, že ano, ale jen pouze předpoklad, protože není možné ověřit, jestli něco takového vlastně je, takže to stejně tak ani vyvrátit nelze/ a to je to, že jsme byli minulý týden v hospodě s prváky a jsou skvělí!

Na některé z nich nemám úplně vyhraněný názor, protože jsem s nimi všemi neměla čest se bavit více. Je jich hrozně, ale to bylo i nás, i když je faktem, že u nás to prořídlo velmi brzy. Zpět k myšlence, tihle prváci, většina z nich jsou milí lidé, ale kdo z nich mi skutečně padnul do oka, vlastně ani nebyl náš prvák, nýbrž prvačka od humanistů, což je mi docela líto, jelikož s nimi nemáme žádné přednášky, jedině taktéž s humanisty, ale už druháky, jakožto i naší prváci, mají s prváky humanisty přednášky, kam právě chodí tato slečna. A zůstaňme tedy u ní, je hrozně krásná mimochodem, ale to není ono, píše poezii, což není můj obor, takže jsem jí vlastně napsala na její tvorbu asi půl stránkovou reflexi o tom, jak se k tomu nemohu vyjádřit, nemoc z nového povolání, jakoby nestačilo, že si v obchodě už nemůžu koupit žádnej hadr, protože je to všechno šitý hrozně, teď už se ani k ničemu nemůžu nezcestně vyjádřit, ale co je hlavní a to je to, že fotí.

Docela mě až mrzí, že dám svůj starý Canonek (600D) ségře, ale to až přiletí, takže teď mám na víc jak dva týdny foťáčky oba pro sebe, btw. není to jakože bych musela, ale už jsem jí řekla, že jí ho prostě dám, protože je to moje ségra a taky, proč mít něčeho víc než potřebujete, neplatí pro knížky a chtěla bych říct, že i na myšlenky, ale... občas se mi ukazuje, že mít jich víc než je potřeba, je veliká nevýhoda, koupila jsem si totiž nový Canon(5D) a plánuju této slečně půjčit zrcadlovečku, tu 600D, jakože úplně domů a tak... aby mohla fotit sama, kdykoli.

Taky jsem se s ní od hospody už jednou viděla. Přijela za mnou na druhej konec Plzně, protože se přišla podívat na moje lizzardí miminko, je mu přes rok, ale vždycky to bude moje miminko :D, takže mi pochválila pokoj a říkala ať se ho už nikdy nepouštím, jelikož je fakt velkej a má super výhled a tak... což má pravdu, mám to tu značně ráda :3 . No a na procházku po části Plzně, ve které bydlím nakonec nedošlo, jen jsme tak celou dobu seděli a povídali si, což je velmi často hodně uklidňující, uvolňující,... A asi v neděli spolu půjdeme na promítání, na což se docela těším, jakože když jsem to říkala Woodymu, tak jsem mu i říkala, že si přeju s ní jít sama, ne že by se měl bát, to ne, jen prostě chci mít nějaké kamarády jen pro sebe a mít pocit, že mám za kým jít a kdo mě bude znát jen jako mě. Ne jako YY a Woodyho. Je mi občas nepříjemný, že jakékoli přátelé mám, znám jen s Woodym, takže vlastně neví, jaká jsem jako já sama. A asi bych si tuhle slečnu chtěla zařadit k těm především mým kamarádům ne k "našim" kamarádům. Nevím, jestli se to nejeví sobecky a možná ano, ale když bydlíte rok v městě, kde máte kamarády, kteří Vás znají jen jako někdo od někoho, tak Vás to prostě jednou mrzet začne.

A ne že by mě ti lidé neměli rádi a nebo bych byla primárně ta holka od Woodyho, to ne, jsem svébytná osoba a všichni to ví, jen si mě už neumí představit jen jako mě, bez něj. A to mě trápí. Takové přátele mám jen zřídka, jen češtinářku ze střední, která je mimochodem naprosto úžasná, což mi připomíná, že se musíme domluvit na tom table top eve-u, pak pár kamarádů z Republici, ale jinak spolužáci nás znají už jen jako pár, poté kamarádi od Woodyho, mě znají jen jako YY od Woodyho, ne protože bych byla tak fádní nebo nudná, ale protože ho jednoduše znají o dost déle než mě. Woody všeobecně má snad jen letité přátele.

Btw. Jak jste na tom s Halloweenem? Já půjdu za plague doctor-a, takže mám před sebou docela dost práce, vzhledem k tomu, že mě příští týden čeká práce v Praze, na DesignBloku, takže nebudu mít čas na tom pracovat.

Nicméně, přeji Vám jen krásné dny, i když je to nemožné a vlastně díky té nemožnosti můžeme o to víc ocenit krásu oněch dní. Ale i tak.... Mějte se krásně. :))