INSTAGRAM

mimochodem... nenávidím fialovou, proto je to tu fialové...
Image result for goth png gif

Jsem dost silný, abych snesl, že mě nikdo nezná?

23. října 2018 v 3:14 | YY |  Povídky
Hleděl na mě. Zjev, výjev, hluboký a prázný pohled. Upřený a tak žádný. Žádný jako už je dnes jen málo co a možná právě všechno. Záleží, jak chcete věci chápat.

Sledoval jsem ten obraz před sebou a ujišťoval sám sebe o tom, že tohle bych měl být já. Ale kdo tedy ve skutečnosti jsem. Nedávno jsem si uvědomil, kolik věcí vím jen já. Kolik věcí ze mě, by mě asi mělo dělat mnou. A kolik z těch věcí, nikdo neví. Někteří je neví, protože mi nejsou dost blízcí. A jiní, vlastně ti nejbližší toho vědí ještě daleko méně, protože jim nechci ublížit. Není to tak, že bych odvracel svou nepěknou tvář od pohledu ostatních. Je to tak, že mám možná naprosto zbytečný a mylný dojem o tom, že bych to skrývat měl. Že jsem ten silnější, který dokáže udržet své strasti uvnitř sebe, abych je nerozdělil mezi své přátele a já sám, i když by to mohly například být jen mé bolesti, které jsem si sám vytvořil, nebyl šťastný a oni se trápili místo mě. Zbytečně.

Stále jsem upínal pohled na ty hluboké tmavé oči strnule čumící vpřed. Totiž zacykleně. On hleděl na mě a já na něj. Kdo tedy jsem? Jsem šťastný člověk, který miluje své bližné? Nebo jsem jen pouhý lhář, který se chová podle toho, co se zrovna hodí? Kým jsem. Kde je mé místo?

A jestli já sám, který tráví věškerý čas s tou tváří přede mnou, nevím, kým je, pak je možné, aby někdo jiný měl možnost zjistit kým jsem? A pokud ano, kdo by to měl být? Komu je možné ukázat všechny skryté bolesti? Jen v té nejpokornější myšlence a v nesnaze je rozesmutnit, protože i já jím jsem. A jde vůbec sdělit, kdo je člověk, bez toho, aby člověka, který si vás skutečně váží a miluje vás, upřímě a neromantickou láskou, aby ho nerozesmutnilo, když mu sdělíte kým jste i se všemi vašemi bolestmi, které si nesete na zádech? Kdo je dostatečně silný, aby neměl potřebu mou bolest poslat dál, když už já ze slabosti podělit se o to, co mě dělá mnou, totiž mé bolesti, jsem nebyl schopen, jen a jen mou, bolest udržet v sobě. Jen pro ten sobecký pocit, že chci, aby někdo věděl, kým jsem. A kdo je vlastně dost silný na to, aby svou vlastní bolest neposlal dál? Kdo na světě nevyřkl jediný bolestný výkřik pro povzbuzení okolních lidí k tomu, aby se taky trápili, už jen tím že ví, že se někdo jiný trápí. Kdo. Proč člověk touží po společnosti i tehdy, když ví, že na tom není dobře. Proč se člověk nezachová nesobecky a neshine sám a v bolestech. Proč má člověk potřebu vždy vztáhnout ruku po někom dalším? Ze slabosti a strachu, že nikdo neví o jeho bolestech a z té nízkosti toho dalšího trápení nad tím, že je sám. Takže dejme tomu, někdo se trápí nějakou bolestí a k tomu ještě i tím, že se musí trápit sám. Kdo tedy... kdo je v této situaci dostatečně uvědomělý, aby tušil, že když se podělí, tak možná pootevře dvěře lidem jeho blízkým k poznání jeho samého, ale také jim naoplátku vezme trochu z jejich radosti. Jen kvůli vlastním potřebám.

Najednou jsem měl pocit, jakoby něco velmi zlého a temného hledělo na mě skrz mé vlastní oči a musel jsem odvrátit zrak od zrcadla, abych se zbavil dojmu, že jsem neustále doháněn a sledován kýmsi možná ve mě a možná někde ve světě, který mě není dotknutelný, což ovšem nevyvrací tu skutečnost, že tu může být.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama