INSTAGRAM

mimochodem... nenávidím fialovou, proto je to tu fialové...
Image result for goth png gif

Povídky

Jsem dost silný, abych snesl, že mě nikdo nezná?

23. října 2018 v 3:14 | YY
Hleděl na mě. Zjev, výjev, hluboký a prázný pohled. Upřený a tak žádný. Žádný jako už je dnes jen málo co a možná právě všechno. Záleží, jak chcete věci chápat.

Sledoval jsem ten obraz před sebou a ujišťoval sám sebe o tom, že tohle bych měl být já. Ale kdo tedy ve skutečnosti jsem. Nedávno jsem si uvědomil, kolik věcí vím jen já. Kolik věcí ze mě, by mě asi mělo dělat mnou. A kolik z těch věcí, nikdo neví. Někteří je neví, protože mi nejsou dost blízcí. A jiní, vlastně ti nejbližší toho vědí ještě daleko méně, protože jim nechci ublížit. Není to tak, že bych odvracel svou nepěknou tvář od pohledu ostatních. Je to tak, že mám možná naprosto zbytečný a mylný dojem o tom, že bych to skrývat měl. Že jsem ten silnější, který dokáže udržet své strasti uvnitř sebe, abych je nerozdělil mezi své přátele a já sám, i když by to mohly například být jen mé bolesti, které jsem si sám vytvořil, nebyl šťastný a oni se trápili místo mě. Zbytečně.

Stále jsem upínal pohled na ty hluboké tmavé oči strnule čumící vpřed. Totiž zacykleně. On hleděl na mě a já na něj. Kdo tedy jsem? Jsem šťastný člověk, který miluje své bližné? Nebo jsem jen pouhý lhář, který se chová podle toho, co se zrovna hodí? Kým jsem. Kde je mé místo?

A jestli já sám, který tráví věškerý čas s tou tváří přede mnou, nevím, kým je, pak je možné, aby někdo jiný měl možnost zjistit kým jsem? A pokud ano, kdo by to měl být? Komu je možné ukázat všechny skryté bolesti? Jen v té nejpokornější myšlence a v nesnaze je rozesmutnit, protože i já jím jsem. A jde vůbec sdělit, kdo je člověk, bez toho, aby člověka, který si vás skutečně váží a miluje vás, upřímě a neromantickou láskou, aby ho nerozesmutnilo, když mu sdělíte kým jste i se všemi vašemi bolestmi, které si nesete na zádech? Kdo je dostatečně silný, aby neměl potřebu mou bolest poslat dál, když už já ze slabosti podělit se o to, co mě dělá mnou, totiž mé bolesti, jsem nebyl schopen, jen a jen mou, bolest udržet v sobě. Jen pro ten sobecký pocit, že chci, aby někdo věděl, kým jsem. A kdo je vlastně dost silný na to, aby svou vlastní bolest neposlal dál? Kdo na světě nevyřkl jediný bolestný výkřik pro povzbuzení okolních lidí k tomu, aby se taky trápili, už jen tím že ví, že se někdo jiný trápí. Kdo. Proč člověk touží po společnosti i tehdy, když ví, že na tom není dobře. Proč se člověk nezachová nesobecky a neshine sám a v bolestech. Proč má člověk potřebu vždy vztáhnout ruku po někom dalším? Ze slabosti a strachu, že nikdo neví o jeho bolestech a z té nízkosti toho dalšího trápení nad tím, že je sám. Takže dejme tomu, někdo se trápí nějakou bolestí a k tomu ještě i tím, že se musí trápit sám. Kdo tedy... kdo je v této situaci dostatečně uvědomělý, aby tušil, že když se podělí, tak možná pootevře dvěře lidem jeho blízkým k poznání jeho samého, ale také jim naoplátku vezme trochu z jejich radosti. Jen kvůli vlastním potřebám.

Najednou jsem měl pocit, jakoby něco velmi zlého a temného hledělo na mě skrz mé vlastní oči a musel jsem odvrátit zrak od zrcadla, abych se zbavil dojmu, že jsem neustále doháněn a sledován kýmsi možná ve mě a možná někde ve světě, který mě není dotknutelný, což ovšem nevyvrací tu skutečnost, že tu může být.

Jaká je povaha citu?

3. září 2018 v 23:46 | YY
Měl bych se tak cítit? Měl bych mít pocit, který mám? Vlastně mi přijde tohle všechno docela směšné. Smutné. Sám nevím, možná je život každého člověka, tak trochu tragikomedie. Mnoho nocí jsem přemýšlel, jaké by asi byly, kdyby všechno šlo podle mých pocitů, kdybych jednou pro vždy odmítl svůj mozek a udělal, co bych chtěl. Jak by vypadaly asi mé dny. Jak by vypadaly dny, kdybych se naučil nelhát. Kdybych přestal předstírat a kdybych všechno, co držím vypustil ven. Jak moc by se zbořil hrad, který jsem stavěl poslední rok? Jak moc by se zničilo království, kdyby vyšlo na povrch, že zdi onoho hradu jsou stavěné z lebek, kostí, těl mých přání a emocí, pohřbené a schované za silnými vrstvami nátěrů. Jak moc by to otřáslo královstvím, kdyby se ukázalo, že celé je to pod palcem krutovládce, který nemá slitování a vše jak se rozhoduje je chladnokrevné a jen za vidinou úspěchu. Jakékoli jiné věci nejsou potřebné. Ale najednou... Brány hradu už nikdo nestřeží. Nakonec tu zbyl jen Král, který tu zemřel sám.


"Dřív jsem si myslel, že najít lásku je to nejdůležitější na světě. Najít někoho, kdo Vás miluje a Vy jeho, kdo Vám rozumí a je tu pro Vás.." Byl přerušen, "ale to je něco naprosto jiného. Milovat neznamená rozumět člověku. Znamená to tolerovat rozdíly, láska je jako žár, co vezme vždy vše sebou- nevidím to jako něco, kam patří pochopení. Ten kdo miluje nikdy nechápe druhého. Jen si na to hraje, aby se mohl opíjet pocitem lásky, který v něm ten druhý vyvolává. Láska je docela sobecká věc. A jestli ne, pak je to následovně. Člověk, když miluje víc jiné než sebe, je hlupákem, který ustupuje a je středem manipulace a když miluje víc sebe než jiné, je sobcem, který nedovoluje jediný kompromis, osočuje druhého, že se mu dostatečně nevěnuje a vždy má spoustu argumentů proti svému jádru lásky. A není to vůbec myšlené dobře. Láska je nenávist poháněná sobeckostí a chtíčem po pocitu. Láska nemá vůbec žádný kořen v nějaké smysluplné dohodě. Je to jen vzájemné zapalování se, láska je poněkud přeceňovaná věc slaboduchých lidí."
"A přece to máme v genech. Také toužíte znát opět ten pocit, kdy v pohledu druhého vidíte pocit. Je to něco neskutečného, vím, jak vypadá láska, je to výraz ve tváři, je to letmý úsměv a jsou to i malá gesta starosti a přece je ta láska líbivá věc."
"Znechucujete mě. Přestaňte, prosím."
"Omlouvám se, vážený příteli. Jen jsem chtěl říct, jak vypadá láska."
"Líbivá je určitě, ale tak nízká, že se jí opíjí jen chudáci a hlupáci. Je to horší než víra. Nutí lidi k lhaní, k nepřípustným situacím a k chování, které se nesluší pro někoho tak inteligentního jako je člověk."
"A přesto jste měl i vy svou lásku," sežehnuvší svého přítele v konverzaci káravým pohledem.
"Ano, z mladické nerozvážnosti." Dořekl a opustil konverzaci se slovy, "už tedy půjdu příteli, nechť je Vám žehnáno." Poklonil se a odešel. Cesta jeho byla dlouhá, ale kvůli dobrému námětu na přemýšlení ji zdolal jako by šel pár metrů. Došel ke svému příbytku a zasedl. V tichu a samotě seděl dál.

"Je tohle výsledek inteligentních lidí?" Vydechl se zavřením víček, která toužil už nikdy neotevřít k realitě.

Hodnota skutečnosti

25. srpna 2018 v 0:57 | YY
Nevadí. Skutečně to nevadí. Občas nám přijde, že dnešek je jediná důležitá věc na světě, a že dnešní nepohoda nikde v dohlednu nemá konce. Skutečně tomu tak ale není. A nejen docela, ale skutečně. Vlastně mi celý život přišlo docela neškodné, když se budu trápit. Ale dnes už to... dnes by to mělo stačit. Přecházím cosi, co si hrálo na skutečnost. A přitom to byl docela sen. Sen, který při setkání s realitou utekl. Utekl a rozplynul se všude kolem. A jak už se tak pára chová, mohl jsem na těch pár chvil sledovat ten úpadek a říkat si, že tohle není konec. A skutečně není. Vstal jsem z vyleženého důlku v trávě a hluboce se nadechl. Cokoli, co dřív mělo smysl, mě dnes jen přivádí k myšlenkám na to, jak už jsem starý, že se mi na koutcích objevuje po těchto scénkách přehraných v hlavě, jen letmý úsměv a nostalgická nálada. Je vlastně cokoli, co se dá považovat za skutečnost? Když nakonec ať už se věci staly nebo ne, vzpomínka v hlavě bude uložená úplně stejně jako zapomenutý sen. Jakoby se nic z toho nestalo, protože nad tím můžeme zpětně jen smutně přikyvovat a přehrávat si to naprosto identicky jako sny. Je tedy nakonec vůbec důležité jestli věci nějak byly, když dnes už vlastně nic z toho nemá smysl? Nic z toho není? Možná ano. Poznamenalo nás to. Změnilo, ale kolik z toho je vidět? Kolik z toho je dneska skutečností? Jejich odpudivý pach uskutečněných i neuskutečněných snů se s námi táhne a naše pyžmo, tak dostává na prdel. Už to nejsme jen my. Už to není jen náš tělesný pach, je to všechno, co táhneme s sebou. Zabloudil jsem. Ztratil jsem svou hlavu v nekonečné modři nebes. A tak by to možná mělo být. Měl by utichnout jakýkoli zvuk, který by se snažil hrát na důlěžitý. Protože nakonec zjistíme, že důlěžité je jen to, na co ukážeme, že je důležité. Spousta lidí se vám bude během vašeho života snažit namlouvat, co je opravdu a ve skutečnosti ono důlěžité, ale to jsou většinou lidé, kteří nad tím ani trochu nepřemýšlí a dělají jen to, co se po nich chce a cítí se dobře a bezpečně v tom neskutečně monumentálním systému, který funguje. A nikdo vás nenabádá, abyste ho ničili, nebo demonstrovali a nebo byli andrgraunďáky na pracáku, co jsou proti systému. Jediné, co tomuhle systému totiž chybí je mozek všech lidí. Hodně lidí nepřemýšlí a kvůli tacím je tu ten systém. Ale každý je nějaký. A vlastně i stejně hodnotný. Každý člověk se narodí s hodnotou, je jen otázkou, jestli si ji udrží. Někteří mají hodnotu už jen proto, aby jejich národ nesnižoval svou populaci a jiní mají trochu větši hodnotu. Sklopil jsem hlavu k horizontu a opět se zorientoval na planetě, na které se nacházím. Já.. sám nevím. Možná to jednou zjistím. Možná jsem taky docela zbytečný a má existence již dávno ztratila na své hodnotě, ale stále doufám, že jednou budu taky prospěšný. Že jednou zas uslyším, že jsem pro někoho důlěžitý. Že se jedno ráno probudím a nebudu se sám sebe ptát, "jak jsi sakra došel až sem?" Ale na tom nesejde, každý může přispět. Nějak... A já jen doufám, že jednou budu stát v kuchyni, která bude jen má, opírat se o okno a sledovat lidi za ním s dobrým čajem a spoustou zelených tropických květin okolo mě. Někdy má smysl i život, který je žitý skromě a sám pro sebe. Bez ohledu na okolní svět. Někdy si člověk prostě vystačí se zeboucíma bosýma nohama, čajem a oknem ven. Usmál jsem se a odešel zpět do ruchu města, který přemlouval, jak moc důležité je mým hmotné věci.

Lost between Elvis and suicide

8. srpna 2018 v 2:52 | YY
Dneska to bude naprosto jiné. Ano. Bude. Položila záda na podlahu. Sledovala, jak pomalu dopadá prach na dřevo, vlastně na docela nepovedenou napodobeninu dřeva. Ovšemže to bude jiné. Dál uklidňovala své srdce a snažila se nepropadat úzkostem. Vlastně ne, bude to naprosto stejné. A proto mě to nepřekvapí. Proto budu klidná, pokračovala. Hbitě se zvedla. Otevřela dveře a za nimi jen prázdná chodba. Položila ruku na kliku. Tady, přesně tady se jí dotkl. Zavřela dveře.
Dneska už je čas. Chápu, že to bude ještě pár let trvat. Věděla jsi to už loni, vlastně jsi to věděla, jestě než jsi to finálně ukončila, že to bude trvat roky, jestli ne celý život. Ale věděla jsi, že nikdy se cesta neopakuje. Dny. Dny jsou zajímavé v tom, jak velice jsou si podobné, ale jakmile se něco změni, už se nikdy nevrátí a dokonce jsou i naprosto jiné, než jaké dřív byly.
A ty tvoje jsou dnes takovéhle a jiné můžou být, ale nikdy ne stejné jaké byly.
Vlastně je to docela smutné, řekla si a že se vrátí o pár kroků zpět, hlouběji do bytu. Posadila se do otevřeného okna a sledovala lidi za dřevěnými rámy, které hlídaly celé její tělo s myšlenkami i duší, střežily je pěkně uvnitř, separovanou od ostatních věcí, lidí, aby byla dobře zmatená o tom, co je tedy skutečné. Věděla že, když opustí místnost, zapomene. Jen na chvíli než se sem zas vrátí. A chtěla. Hrozně chtěla zapomenout. Ale ještě chvilku ne. Jen v průhledném bílém tričku seděla v okně a vytáhla cigaretu na jedno potáhnutí. Tohle jí už přišlo docela neškodné vzhledem k tomu, jak často týrala vlastní mozek. Tohle by už nemělo škodit. Hodila nedopalek přesně do sousedovic kávy, stojící na balkóně už několik dní, o patro níž. Tohle je spolu s dneškem možná už desátý. Doslova vidlák středního věku, který si neumí ani vyprat a nosí věci, které zapáchají starobincem a potem, který zrál dobrých pár měsíců, nemyslela si, že by si nedopalků mohl všimnout, jelikož by se musel dostat k tomu, aby uklidil nebo snad jen se dokázal prohrabat přes nespočet kil odpadků a zbytků jídla snad možná i mrtvolky krys až po ty ještě běhající.
Otočila se do hlouby pokoje a viděla jeho obrys všude, kde dřív sedíval, lehával, stával. Objala si pas a dokonce i tam ho cítila. Cítila, jak se jí ještě dnes dotýká. Cítila, jeho spokojený pohled, když sledoval její tvář. Upadla na zem a nezvedla se dokud neslyšela telefon. Bylo to asi hodinu po jejím spěšném ustlání si podlahy. "Halo?" Snažila se být klidná. "Ahojky, jsem před domem." Zaznělo a hovor byl ukončen. Nohy se pomalu zvedly. Hodila na sebe jen velkou šedou mikinu a kalhoty.
Před odrbaným činžovním domem stál muž. Vysoký a už od pohledu sebevědomý a nadprůměrně přitažlivý. Chvíli se jí tvář zkoutila k znechucení. K znechucení k té normě. K znechucení k jeho arogantnímu ignorantskému chování. K tomu sebevědomí, které staví na vychvalování jeho rodičů. K znechucení k tomu, že vlastně i když ona je taková zkurvená troska a cítí se tak, vlastně je si docela jistá, že kdyby ona jen maličko zabrala víc v odvětvích, ve kterých on si tak věří, dozajista by se dostala do úrovní, kde je on a možná i dál. Ale na to neměla sílu. Věděla, že není dobrá. Věděla, že ani nic takového nechce. Věděla, že by mohla, ale nemá proč.
Zavřela oči a silně tlačila víčka proti sobě. "Jak ses měla?" Usmíval se a sledoval jí jako už pár lidí před ním. Věděla, že tohle je pohled brzy zlomeného muže. Dalšího. Věděla, že když tohle udělá bude zle. Bude zle všude. Neschová se před činem, který udělala. A tak si raději dál nutila idilku, ve které žila. Otevřela oči a celou cestu, co šli se snažila promítat si cokoli hezkého, co kdy udělal. Cokoli. Stačil jí hloupý úsměv, který on nikdy neuměl sundat, aby se donutila usmát se nazpět.
Zítra. Zítra ho zas budu mít ráda, alespoň maličko. Předevčírem jsem ho taky nenáviděla a včera jsem mu zas jen kvůli tělesné touze řekla ta slova. A dnes... dnes se usměji a jeho teplo mě donutí nebýt sama. Donutí mi věřit, že už nikdy nebudu cítit tu prázdnotu, která se objevila. Která se objevovala dokola. A dokola. Pokaždé, když jsem osaměla. Kdykoli. Nezáleželo, kdo slíbil, že tu bude. Nezáleželo kdy. Od dětství jsem nemohla být sama a on tu byl. A já pro víru v to, že tu bude překousla i občasné znechucení. Je to vlastně docela veselý příběh. Zabouchla dveře od odrbaného domu. Náhle se všechno rozpustilo. Byla jen milující společnost. Vlastně nám nezáleží na tom, koho jak moc milejeme, když nevidíme, že ten někdo miluje nás, je to k ničemu. Člověk nechce milovat, chce být milován. Je zcela životně důležité vědět, že je člověk milován. Se zabouchnutými dveřmi byla navěká láska zapomenutá a ona zas na chvíli omámená vlastní lží žila pár hodinek klidu, než za sebou nezavřela dveře bytu. Kde je realita? Je realita v tom, když jsme sami? Je realita v tom, když jsme s lidmi? Jsem ve skutečnosti veselá? Jsem zlomená? Já nevím. Nevím. Jsem ztracená mezi Elvisem a sebevraždou.

Mezi světy

5. srpna 2018 v 0:26 | YY
"Takže se zabloudil?" Podiveně na něj otočil pohled a bylo jasné, že jej nebude směřovat jinam dokud nepřijde odpověď. Jakákoli. Prostě jen odpověď. "To není přesné. Vlastně utonul." Netušil, že jeho zvědavost rozvíří ještě více, doufal, že požár, který právě rozpoutal tímto uhasí, ale jen přilil alkoholu do rozpáleného plamene. Oči netušící čisté bytosti menšího vzrůstu se rozpálily právě tak jako jeho zvědavost. "Utonul?" Vytřeštil oči. "Jako tam kam ještě nikdo nevkročil, aby se vrátil?"
"Přesně tam." Tiše jen vydechnul a doufal, že se ten malý už nebude ptát. Jeho doufání se nenaplnilo. "Mohl bys mi to, prosím, zopakovat? Mám pocit, že to úplně nechápu, jsem trochu hloupý, vlastně ne! Jsem jen maličko nepozorný, ale budu se snažit. Nejsem hloupý. Ne úplně."
"Nikdo není úplně hloupý, poslouchej pozorněji a vysvětlím ti, jak to v našem světě chodí..." dal se do vyprávění.
"...Je svět, který si lidé pojemnovali jako reálný, protože si ho mohou osahat a pomocí smyslových zkušeností usoudit, že existuje. Jenže tohle není ono. Tenhe reálný svět je krásný, ošklivý, ale vlastně není žádný. Je prostě tak, jak je a my mu dáváme až jeho krásnost, jeho ošklivost- jeho barvy. Jednoduše k tomu máme další světy, kterými prolínáme tento. Aby byl barvitější, zajímavější. Kdybychom byly jako zvířata a tyto další světy nedokázaly vnímat a udržovat v rovnováze, pak bychom vnímali jen to, co je pro nás potřebné a neužívali si ničeho navíc. Byl by to černobílý svět, který prostě je a my ho ani nijak zvlášť nevnímáme. Kdežto tyhle další světy nám ten reálný svět okořeňují. Jsou jako barvy do omalovánek, jsou jako je látka pro střih, jako jsou ingredience pro recept. A teď si představ, že tenhle svět je svět snů. Svět myšlenek, svět emocí. Svět myšlenek je nad všemi těmi světy. Je to svět, něco jako kontinent a svět snů a emocí je jako konkrétní země. Je nutné tyhle světy chránit a jen lidé ovládají jejich rovnováhu. Podle toho jaký jsi člověk, tak se světy mění a dokonce i ten reálný svět, je třeba aby byla nadvláda lidí, kteří jsou citově vyrovnaní a taky těch, kteří nesní zle vůči jiným," byl přerušen.
"Počkej, ale jak se teda v něm mohl utopit?" Seděl napjatě kousajíc si nehty, přesto jen zvědav na podání svého vypravěče.
"Ah to-" ne o moc straší účastník konverzace zklesnul na hlase i pozitivitě rozpravy, "to není veselá příhoda... Když je někdo sobecký, svět snů a emocí, rozpoutává válku."
"Válku? S kým?" Skřítek dál poslouchal poslušně svého vypravěče.
"Emoční svět se Snovým se chtějí dostat k větší moci, kterou má jen svět myšlenek. Všechny světy pod něj patří až na ten reálný, ten je jako planeta s kontinenty, ale i planetu můžeš zničit, když zničíš její části, proto je třeba je držet v rovnováze. Kdyby na světě převládlo moc sobeckých lidí, svět myšlenek by se rozpadl na kousky a všechny sny i emoce by se volně potloukaly po reálném světě a přelétaly jako neviditelné harpije z člověka na člověka a rozpoutaly by válku i mezi lidmi. Lidé to berou na lehkou váhu, většinou ti sobečtí, pak ti milí to moc neřeší, protože doufají, že stačí, že vlastní duši vedou správně, ale jsou tu i tací, kteří se snaží vychovávat lidi okolo sebe k lepší rovnováze světů, je ale otázkou, jak by svět vypadal, kdyby byly v nadvádě jen hodní lidé."
"A co je mezi světy duše?"
"Jsem rád, že se ptáš. Duše jsou hranice snů a emocí, drží se zpátky, aby se nemohly šířit dál-"
"A byly sny a emoce vždy špatné?"
"To jsi špatně pochopil, emoce a sny nejsou špatné, jsou úžasné, jsou jak milé dámy, které jsou krásné a zabávné, člověk se s nimi nenudí, svět je jako nikdy nekončící atrakce, jenže s takovými přichází i špatné věci, které člověk dělá ostatním okolo sebe. Moc emocí i moc snů nikdy člověku neprospívá a proto je duše drží přesně na těch místech, kde mají být. Ale duše lidí slábnou, lidé je utápějí v slastech a snech. Snaží se žít lepší než je reálný svět a pak zabloudí a nikdy už se nevrátí zpět. A tak umřel i on."
"Byl jsem tam. Zavřel jsem oči a byl jsem duše." Skřítek měl slzičky na krajíčích. "Stál jsem tam a držel ho za ruku, když se pustil řetězce duší a vkročil do světa snů jako do propasti." Skřítek se rozplakal a druhý účastník konverzace zůstal vyděšený sledovat skřítka.
"Ty..." najednou mluvil jakoby strávil den v poušti, "jsi cestovatel mezi světy..."

Možná

6. července 2018 v 18:13 | YY
Hlavně mlč. Hlavně mlč. Snažila jsem se těžce vnutit si myšlenku.
"Jak se dnes vyspala?" Přišel až k posteli a políbil mě na čelo s tím, že se posadil vedle mě.
"Eh, jo- šlo to." Hlavně mlč. Opět se mi hnalo hlavou. Vím, že dnes je všechno maličko jinak. A to o čem se mi pomalu každou druhou noc zdá. Ne. Nemůžu si to dovolit. Nesmím šlápnout zas krok zpět. Hrozně práce dalo se dostat do takového psychického míru. Nemůžu se vrátit zpět do rozpačitosti. Do nejistoty, do strachů, do úzkosti.

Jednou ti ale nebude stačit jistota a pěkná tvář. Ne. Ne. Ne. Bude. Jsem si jistá, že ano. Doufám. Přeju si.

Někdy se probudíte a svět vám přijde jako playlist. Plnej špatných i dobrých písniček, jenže je spíš jako přednastavej playlist v rádiu. Nemůžete je přětáčet. A některý věty písniček, i když možná neměly hlubší smysl, někdy ho tam vidíme, ať už tam byl a nebo ne.

"Máš hlad?" Usmál se a zamilovaně se koukal na mě. Zase jsem byla nevózní, protože jsem věděla, že jsem kurva šťastná, ale jinak. Jsem šťastná za to, že tu je. Že nejsem sama, jako většinu posranýho času, kdy jsem při vědomí. A když tu není jsem hodně osamělá. Může to být kdokoli jen nesmím být sama se sebou. Nesnesu to. A on byl tím, kdo tu chtěl být a tohle by ho asi mělo dělat tím, co mě u něj drží? Ne to asi ne. Je to to, že je tak chytrej a je zároveň pako. To mě tu drží.
"Ne, díky..."

...I saw a girl in my dreams, she kissed me on the face
I guess it's just another one of those days when I'm missing everything...


Jsem tak klidná, protože jsem vlažná? Jsem emočně tupá? Jsem prázdná? Ne. Jen někdy... někdy láska není dost.

"Miluji tě."
"I já tě." možná? snad ano, nechci lhát. nelžu.

Šel jsem

19. října 2017 v 11:00 | YY
Do zad mě tlačila silná stromová kůra. Pomalu jsem zvedal víčka a sledoval, jak se mi před očima rozplývá opar horkého vzduchu. Strach. Srdce mi silou svého bušení hýbalo celou hrudí a já si přes hlučný a chaotický řev vlastních myšlenek nemohl užívat těch přírodních úkazů, které mě kdy předtím dokázaly uklidňovat. Agesivně jsem pěstí práštil o měkkou půdu a vymrštil se na nohy. Nohy se rozběhly s rychlostí, která dávala šanci vzduchu proudícímu proti mému obličeji, aby rozslzel obě moje oči. Zatl jsem pěvně pěsti, a běžel tak dlouho dokud jsem nepadl k zemi jako postřelený. Hlava se mi motala, plíce odmítaly pracovat a já se bezmocně snažil chapat po životě. Průdušky se sevřely. Věděl jsem, že dnes už to nevydejchám. A snad možná jsem ani nechtěl. Ležel jsem. Tvář až ke koutku rtů ponořenou ve vlhké hlíně. Uklidnil jsem svůj dech a pak jsem se silně rozchrchlal. Svíjel jsem se a kroutil dokud ze mě nevyšel hustý černý kemr. Snad možná i několik hodin jsem se válel ve vlastním odporném slizu a hlíně, možná i sračkách, dokud jsem nezjistil, že stále dýchám. Těžce se zvedalo mé tělo, ale jakmile bylo na nohou, otřepal jsem hlínu, otřel černý nepovzbudivý sliz a pokračoval. Šel jsem.

Jak ztratit hledáním.

25. července 2017 v 20:37 | YY
Šel jsem sám prázdnou krajinou....



Co znamená prázdná krajina?




Já nevím....




Zkuste si představit prázdnou čistou stránku a dětskou knížku plnou papírových ilustrací, které vystupují do prostoru, každý takovou měl nebo alespoň jednou se s ní setkal. A tyhle dvě věci spojte.



....Šel jsem sám prázdnou krajinou. Bílou čistou krajinou s papírovými stromy, vyřezanými tak precizně, že jsem se o hrany mohl pořezat s další vrstvou papíru, která měla tvar řeky a ležela přímo mezi těmi stromy. Pokračoval jsem dál. Nejprve jsem se ptal sám sebe, "proč jsem jediný, který není z papíru a kde jsou všichni? Budu někdy taky jako ty stromy?" A když jsem narazil na první osobu, řekla mi, že sem nepatřím, ale když už tu jsem, musím se alespoň schovat. "Když budeš moc moc jiný, budeš to mít těžký," řekli mi. Rozuměl jsem, ale odmítl. A pak mě ta jediná osoba napsala na velký bílý strom. "Nepřítel- 3D" Jediná osoba široko daleko. Ptal jsem se sám sebe, co bych mohl udělat, abych se z té tabule dostal.

Vzal jsem velký skalpel, nímž byla řezaná celá krajina a vytvaroval ze sebe jednu stránku listu, abych se jim přiblížil. Přišel jsem zpět k jediné osobě tady, ale ta mojí plochost neocenila. "Co ta barva?" Podívala se na mě zkamaně, jako kdybych mohl za to, jakým jsem. Nápis na stromě se změnil- "Nepřítel- barevný". Jak mám změnit jaký jsem? Ale musím! Pro toho člověka musím. Nechci být zas sám mezi bílými nekonečnými stezkami, stromy bez kořenů, květinami bez vůně a řekou, která neteče. Nechci být jen bloudícím člověkem mezi hromadou nikde nekončícího nic.

Šel jsem a hledal bílou barvu. Zastavil jsem se, když jsem maloval poslední centimetry pravé ruky, které chyběly k dokonalosti a spokojenosti té osoby. Schoval jsem je pod bílou rukavici, abych nezapomněl, kdo jsem pod tím, co ze mě chce. Doběhl jsem radostně k němu. Rozplakal se. "Promiň, vlastně je to moje chyba."

Zničen a změněn k nenávratnu jsem ze sebe smyl barvu, ale můj pravý rozměr už nic nevratí. Je jen minimum věcí, které jdou změnit zpět. A ten člověk, ten člověk nechtěl mě. Trpěl mě, protože jsem se snažil být tím, co se mu hodilo do krajinky. A když jsem ztratil sám sebe, opustil mě nadobro, protože i on sám prozřel a zjistil, že i když jsem dokonalý k jeho představám, vlastně ani tak, nejsem vyhovující. Protože nic jako dokonalý ideál není a já byl nejlepší ve své trojrozměrné podobě a se svými barvami. A pohled na to, jak mě zničil, nemohl unést.

Šel jsem sám prázdnou krajinou. Vlastně i když jsem se změnil. I když jsem dělal, co chtěl, z toho stromu nepřátel jsem se nedostal. Možná skutečně. Možná skutečně není nic jako představa o dokonalém, ale já myslel- myslel jsem, že já bych to našel. Doufal jsem v to, že bych mohl být tím, co hledá, ale jen jsem tím hledáním ztrácel sebe. Pro představu, která neexistovala.


....Now I'm under your spell, trapped in a lie, shouldn't
have stood that close to the fire,
No turning back, no where to run, no where to hide, it's too
late to say goodbye
Push back from my heart, wish we go back to the start but
oh my God is this real no more time It's too late,
it's too late, it's too late to say goodbye....

-unknown-

14. května 2017 v 5:08 | YY

Chtěl bych toho tolik říct. Chtěl bych, aby čas zhojil rány, které jsem ti vytvořil na duši. Chtěl bych vzít neviditelnou nit a zašít ty hluboké díry, které jsem v domění sebeobrany, do tvé duše udělal. Chtěl bych vyřezat do vlastní kůže díry. Svléknout své končetiny z kůže. Jen abych mohl tvou duši spravit. Abych ze své tkáně vytvořil záplaty. Abych zakryl každou z hlubokých ran, které jsem udělal.

Jedno ráno. Jednou ráno se probudím. Jsem sám a nikdo na mě nečeká. Vím to. Protože jsem vždycky chtěl víc. Nikdy mi nestačilo, co jsem měl. Vždycky jsem chtěl ještě víc. A čím víc jsi mi toho dala, tím víc jsem toho po tobě chtěl.

Bral jsem. Bral jsem, protože jsem měl jen tebe.

A ten přízrak, ten odporný sliz ve mě. Tlačil mě a říkal, že tě ztratím. A nemýlil se.

Připadám si stejně hloupý, jako král, co přišel z Delf. Přišel jsem s věštbou, která říkala, že mě opustíš-

A byla to pravda. Jenže jsem tomu pomohl sám. Čím víc jsem se tomu chtěl vyhnout a tím rychleji jsem tomu šel naproti. Každým opatřením, které mi mělo zaručit, že se mnou zůstaneš tě to jen víc oddálilo. A já už jsem dobrý jen pro smích.

Nakonec jsem tou nesmyslnou věštbou, tou šarlatánovou hloupostí, zaslepen probodal jak svou duši, tak i tu tvou. Dusil jsem v sobě ten strach. Dusil jsem ho, ale jen a jen rostl. Rostl s každým nenaplněným očekáváním. S každou ignorací osatních lidí, které jsem zavrhl jen pro tebe. S každým koho jsem ignoroval, abych byl jen tvým. Lhal jsem všem okolo, abych mohl být s tebou. Zradil jsem své přesvědčení, jen touhou po tobě. Ale čím víc jsem ti propadal, tím víc jsem tě ztrácel. Čím víc, jsem toho obětoval, tím víc jsem chtěl po tobě.

S každým tímhle rozhodnutím jsem zůstal nakonec jen já. Já a sliz, který ví, že si na mě jednou smlsne. A já ho nechám. Nechám ho, protože si nezasloužím- nezasloužím si mít rakev. Nezasloužím si urnu. Nezasloužím si kněze nebo pozůstalé. Mými pozůtalými s očima zalitýma slzama jsou moje noční můry. Budou plakat. Budou tak moc plakat, že slzami posoleným mým masem budou jejich žaludky jásat. Budu prosit Hádese, aby poslal Kóré, aby ti mojí kůží spravila duši. A taky mu řeknu, aby- aby ti donesl moje srdce. Protože bilo jen pro tebe. A teď- I když nebije. Přijmi ho prosím. Klidně ho schovej, kde ho nikdy nenajdeš. Ale vem si ho.

Koukat se neznamená vidět

5. května 2017 v 0:32 | YY
Nenávidím tuhle písničku.Vyhýbám se jí- a každý slovo a každá nota z ní mnou prostřeluje další a další kopí- Tupý, ale velkou silou vražený.. Není to tím, že by nebyla dobrá, možná je- A možná až moc.
"Nic není o tom, co je vidět. Svět nefunguje na zkladě toho, co je viditelné. Vlastně na tomhle až trapným principu fungují jen lidé. Jen na tom, co je jim předkládáno, jen na základě toho, co vidí. Není to smutné, když každá reakce, když každý krok má svůj kořen? Když i ta nejjedovatější rostlina z něčeho vyklíčila?"
"Ne- každý," snažil se poněkud velmi chabě obhajovat svojí vlastní osobu a hrát si na to, že vlastně pošpiňuji celou planetu, a vlastně ne. Planeta nejsou jen lidé. Tak jen to podivné mraveniště, které si hraje na vrcholek všech řetězců.
"Jmenujte-" zaútočil jsem přímo. "Takhle z patra nevíte, že? A víte- Vlastně každý je stejný, ale to nevadí- Díky tomu se nám daří spolupracovat," dodal jsem: "někdy."
Vypadal mými slovy zasažený. Jako bych mu udělal do mozku díru a nacpal do ní kusy molitanu. "Lidé si jen chrání svoje vlastní soukromí. Nezáleží na tom, kolik ublíží ostatním, nakonec si lidé velmi často zvolí vlastní vnitřní svět a zboří tím klidně miliony cizích světů. Ale na to nesejde- my lidé jsme dobří jen v ničení, ale tak právě i v tom nevzádat se. Hnát věci přes jejich konce. Dožadovat se vysvětlení, odvolávat se jasných rozsudků a prostě vždycky obcházet, co jde."
"To co říkáte nemá logiku-", jeho nepoznamenaný obličej, jeho mladé líce. Musel jsem se smát. Značně znepokojeně na mě upíral svůj pohled. "Drahý chlapče, neříkám, že jsem moudřejším, neříkám, že nemůžete mít pravdu, kdo ví, možná se mýlím, ale dokázal by jste mi povrdit svoje tvrzení na příkladech?" Mlčel. Ale jeho slova jsou pravdivá. Svět je příliš velký než aby nikdo s něčím takovým, o čem jsem mluvil v záporech, nepřišel. Jenže jsem ho chtěl dostat na trochu jinou vlnu. Chtěl jsem mu na vlastní kůži ukázat, že právě i on teď vnímá jen to, co mu překládám. Nikoli už nevidí, proč to dělám. Sám zamyšlen nad myšlenkou zapomněl nad jejím původem a důvodem. Jak typické. Nevadí...
 
 

Reklama