Povídky

Jak ztratit hledáním.

25. července 2017 v 20:37 | YY
Šel jsem sám prázdnou krajinou....



Co znamená prázdná krajina?




Já nevím....




Zkuste si představit prázdnou čistou stránku a dětskou knížku plnou papírových ilustrací, které vystupují do prostoru, každý takovou měl nebo alespoň jednou se s ní setkal. A tyhle dvě věci spojte.



....Šel jsem sám prázdnou krajinou. Bílou čistou krajinou s papírovými stromy, vyřezanými tak precizně, že jsem se o hrany mohl pořezat s další vrstvou papíru, která měla tvar řeky a ležela přímo mezi těmi stromy. Pokračoval jsem dál. Nejprve jsem se ptal sám sebe, "proč jsem jediný, který není z papíru a kde jsou všichni? Budu někdy taky jako ty stromy?" A když jsem narazil na první osobu, řekla mi, že sem nepatřím, ale když už tu jsem, musím se alespoň schovat. "Když budeš moc moc jiný, budeš to mít těžký," řekli mi. Rozuměl jsem, ale odmítl. A pak mě ta jediná osoba napsala na velký bílý strom. "Nepřítel- 3D" Jediná osoba široko daleko. Ptal jsem se sám sebe, co bych mohl udělat, abych se z té tabule dostal.

Vzal jsem velký skalpel, nímž byla řezaná celá krajina a vytvaroval ze sebe jednu stránku listu, abych se jim přiblížil. Přišel jsem zpět k jediné osobě tady, ale ta mojí plochost neocenila. "Co ta barva?" Podívala se na mě zkamaně, jako kdybych mohl za to, jakým jsem. Nápis na stromě se změnil- "Nepřítel- barevný". Jak mám změnit jaký jsem? Ale musím! Pro toho člověka musím. Nechci být zas sám mezi bílými nekonečnými stezkami, stromy bez kořenů, květinami bez vůně a řekou, která neteče. Nechci být jen bloudícím člověkem mezi hromadou nikde nekončícího nic.

Šel jsem a hledal bílou barvu. Zastavil jsem se, když jsem maloval poslední centimetry pravé ruky, které chyběly k dokonalosti a spokojenosti té osoby. Schoval jsem je pod bílou rukavici, abych nezapomněl, kdo jsem pod tím, co ze mě chce. Doběhl jsem radostně k němu. Rozplakal se. "Promiň, vlastně je to moje chyba."

Zničen a změněn k nenávratnu jsem ze sebe smyl barvu, ale můj pravý rozměr už nic nevratí. Je jen minimum věcí, které jdou změnit zpět. A ten člověk, ten člověk nechtěl mě. Trpěl mě, protože jsem se snažil být tím, co se mu hodilo do krajinky. A když jsem ztratil sám sebe, opustil mě nadobro, protože i on sám prozřel a zjistil, že i když jsem dokonalý k jeho představám, vlastně ani tak, nejsem vyhovující. Protože nic jako dokonalý ideál není a já byl nejlepší ve své trojrozměrné podobě a se svými barvami. A pohled na to, jak mě zničil, nemohl unést.

Šel jsem sám prázdnou krajinou. Vlastně i když jsem se změnil. I když jsem dělal, co chtěl, z toho stromu nepřátel jsem se nedostal. Možná skutečně. Možná skutečně není nic jako představa o dokonalém, ale já myslel- myslel jsem, že já bych to našel. Doufal jsem v to, že bych mohl být tím, co hledá, ale jen jsem tím hledáním ztrácel sebe. Pro představu, která neexistovala.


....Now I'm under your spell, trapped in a lie, shouldn't
have stood that close to the fire,
No turning back, no where to run, no where to hide, it's too
late to say goodbye
Push back from my heart, wish we go back to the start but
oh my God is this real no more time It's too late,
it's too late, it's too late to say goodbye....

-unknown-

14. května 2017 v 5:08 | YY

Chtěl bych toho tolik říct. Chtěl bych, aby čas zhojil rány, které jsem ti vytvořil na duši. Chtěl bych vzít neviditelnou nit a zašít ty hluboké díry, které jsem v domění sebeobrany, do tvé duše udělal. Chtěl bych vyřezat do vlastní kůže díry. Svléknout své končetiny z kůže. Jen abych mohl tvou duši spravit. Abych ze své tkáně vytvořil záplaty. Abych zakryl každou z hlubokých ran, které jsem udělal.

Jedno ráno. Jednou ráno se probudím. Jsem sám a nikdo na mě nečeká. Vím to. Protože jsem vždycky chtěl víc. Nikdy mi nestačilo, co jsem měl. Vždycky jsem chtěl ještě víc. A čím víc jsi mi toho dala, tím víc jsem toho po tobě chtěl.

Bral jsem. Bral jsem, protože jsem měl jen tebe.

A ten přízrak, ten odporný sliz ve mě. Tlačil mě a říkal, že tě ztratím. A nemýlil se.

Připadám si stejně hloupý, jako král, co přišel z Delf. Přišel jsem s věštbou, která říkala, že mě opustíš-

A byla to pravda. Jenže jsem tomu pomohl sám. Čím víc jsem se tomu chtěl vyhnout a tím rychleji jsem tomu šel naproti. Každým opatřením, které mi mělo zaručit, že se mnou zůstaneš tě to jen víc oddálilo. A já už jsem dobrý jen pro smích.

Nakonec jsem tou nesmyslnou věštbou, tou šarlatánovou hloupostí, zaslepen probodal jak svou duši, tak i tu tvou. Dusil jsem v sobě ten strach. Dusil jsem ho, ale jen a jen rostl. Rostl s každým nenaplněným očekáváním. S každou ignorací osatních lidí, které jsem zavrhl jen pro tebe. S každým koho jsem ignoroval, abych byl jen tvým. Lhal jsem všem okolo, abych mohl být s tebou. Zradil jsem své přesvědčení, jen touhou po tobě. Ale čím víc jsem ti propadal, tím víc jsem tě ztrácel. Čím víc, jsem toho obětoval, tím víc jsem chtěl po tobě.

S každým tímhle rozhodnutím jsem zůstal nakonec jen já. Já a sliz, který ví, že si na mě jednou smlsne. A já ho nechám. Nechám ho, protože si nezasloužím- nezasloužím si mít rakev. Nezasloužím si urnu. Nezasloužím si kněze nebo pozůstalé. Mými pozůtalými s očima zalitýma slzama jsou moje noční můry. Budou plakat. Budou tak moc plakat, že slzami posoleným mým masem budou jejich žaludky jásat. Budu prosit Hádese, aby poslal Kóré, aby ti mojí kůží spravila duši. A taky mu řeknu, aby- aby ti donesl moje srdce. Protože bilo jen pro tebe. A teď- I když nebije. Přijmi ho prosím. Klidně ho schovej, kde ho nikdy nenajdeš. Ale vem si ho.

Koukat se neznamená vidět

5. května 2017 v 0:32 | YY
Nenávidím tuhle písničku.Vyhýbám se jí- a každý slovo a každá nota z ní mnou prostřeluje další a další kopí- Tupý, ale velkou silou vražený.. Není to tím, že by nebyla dobrá, možná je- A možná až moc.
"Nic není o tom, co je vidět. Svět nefunguje na zkladě toho, co je viditelné. Vlastně na tomhle až trapným principu fungují jen lidé. Jen na tom, co je jim předkládáno, jen na základě toho, co vidí. Není to smutné, když každá reakce, když každý krok má svůj kořen? Když i ta nejjedovatější rostlina z něčeho vyklíčila?"
"Ne- každý," snažil se poněkud velmi chabě obhajovat svojí vlastní osobu a hrát si na to, že vlastně pošpiňuji celou planetu, a vlastně ne. Planeta nejsou jen lidé. Tak jen to podivné mraveniště, které si hraje na vrcholek všech řetězců.
"Jmenujte-" zaútočil jsem přímo. "Takhle z patra nevíte, že? A víte- Vlastně každý je stejný, ale to nevadí- Díky tomu se nám daří spolupracovat," dodal jsem: "někdy."
Vypadal mými slovy zasažený. Jako bych mu udělal do mozku díru a nacpal do ní kusy molitanu. "Lidé si jen chrání svoje vlastní soukromí. Nezáleží na tom, kolik ublíží ostatním, nakonec si lidé velmi často zvolí vlastní vnitřní svět a zboří tím klidně miliony cizích světů. Ale na to nesejde- my lidé jsme dobří jen v ničení, ale tak právě i v tom nevzádat se. Hnát věci přes jejich konce. Dožadovat se vysvětlení, odvolávat se jasných rozsudků a prostě vždycky obcházet, co jde."
"To co říkáte nemá logiku-", jeho nepoznamenaný obličej, jeho mladé líce. Musel jsem se smát. Značně znepokojeně na mě upíral svůj pohled. "Drahý chlapče, neříkám, že jsem moudřejším, neříkám, že nemůžete mít pravdu, kdo ví, možná se mýlím, ale dokázal by jste mi povrdit svoje tvrzení na příkladech?" Mlčel. Ale jeho slova jsou pravdivá. Svět je příliš velký než aby nikdo s něčím takovým, o čem jsem mluvil v záporech, nepřišel. Jenže jsem ho chtěl dostat na trochu jinou vlnu. Chtěl jsem mu na vlastní kůži ukázat, že právě i on teď vnímá jen to, co mu překládám. Nikoli už nevidí, proč to dělám. Sám zamyšlen nad myšlenkou zapomněl nad jejím původem a důvodem. Jak typické. Nevadí...

Zapomínáme, aby svět ještě stál za to

15. března 2017 v 11:58 | YY
Sedím v prázdné místnosti a ptám se proč? Ne proč tu není nikdo kromě mě. Ptám se právě na opačnou otázku, proč tu jsem já? Slunce už stoupalo nad bílým nekonečným obzorem až na svůj nejvyšší bod a já už několik hodin v kuse od samého probuzení přemýšlela nad tím- jak je to možné-? Je možné najenou nebýt ve vlastní mysli? Probudit se po několikaleté anestezii a říkat si- Sakra jak? Bolelo to snad tolik, že jsem si to neuvědomovala- a nebo snad- Snad to bolelo tak moc, že jsem si to nedokázala zapamatovat? Poslední roky mám pod mlhou nevnímání. Jako kdyby najednou přestala fungovat analgetika. Ale to není ono.

Problém není ve skutečnosti- ta je jasná a daná- Jediný problém je v mém vnímání. Snažím se zapomínat na bolest minulosti- úspěšně. Aby se to nekupilo-- Abych se jednou probudila ve stejném stavu, v němž jsem teď a nevěděla o tom, že trvá už roky. Zapomenouc na včerejší den. Zapomenouc na všechno hnusné, co včeřejší den přinesl. Každý večer zalíčit rány a hrát si ráno na to, že neexistují. Ano.

Tohle je ono. Tohle je přesně důvod proč dokážu jít po pahýlech a s kyselinou vyžraným obličejem. Nedívat se na to. Když člověk hledí pořád vpřed nezáleží na tom, jak málo z něj zbylo. A dost možná je to špatně. Ale kdo ví. Nikdo. Realita je jedna- jen její vnímání je odlišné. Věci se dějí a nejsou špatné ani dobré. Tyhle dva přivlastky určují stejně jen oči lidí.

Vodící měděný drát

5. března 2017 v 23:38 | YY

Objímala jsem ten kus hadru dokud se z něj dočista nezvětrala jeho odporná láska k alkoholu, cigaretám a levným kurvám. Nakonec pak ten kus hadru, který už nenesl žádnou informaci o svém vlastníkovi, skončil někde v komunálním odpadu. Ne protože bych ho opustila. Ne protože by mě přestal jeho smrad přitahovat. Jen proto- Jen protože jsme vodiče. Každý člověk na světě jím je. Ale vodič nevytváří energii, kterou vodí. Jen jí přenáší- A ta chvíle. Ta chvíle, kdy ta energie byla ve mě... je pryč. Je pryč a ta energie přešla jinam. Možná- Možná je na světě jen určité množství energie. A tu si lidé předávají. Možná nemůžu tu energii mít, protože už ji má jiný. Možná- Možná proto tě už nemůžu cítit. Protože už jsem předala energii. Možná kdyby mi někdo tu energii zas předal. Kdyby mi ji někdo zas vrátil, docela dost možná by to trvalo zas jen chvilku. Ale není to, to, co děláme celý život? Bojujeme za maličké světlé chvilky, i když víme, že jsou jen chvilkami. Protože se snažíme věřit, že chvilky budou dělat minuty. Minuty hodiny. A hodiny dny. Aby jsme pak mohli ležet zkroucení a pomačkaní v posteli a vzpomínali na chvilky. Chtěl bys mě znovu? Chtěl bys mě? Na další chvilku? Kdyby bylo možné vrátit mi energii? Kdyby tě mohla zas cítit, jak jsem tě cítila dřív? Nemám energii, nemůžu tě zas tak cítit. Možná proto. A možná už jen nechci. Kdo ví. Já ne.

Kdybych nevěřila, že jsem vodičem. Kdybych o sobě řekla, že jsem součástkou v elektrickém obvodu. Chtěla jsem, abys byl mou baterií. Chtěla jsem, abys mě dokázal rozsvítit. Abys rozzářil tmu, která požírá moje světlé chvilky. Tmu, která mě nutí zapomínat na světlo, kterým zářím. Tmu, která narušuje sklo mé žárovky. Chtěla jsem, abys byl obnovitelným nekonečným zdrojem, ale energie došla.

Došla a ze mě není nic než měděný drát. Drát, který nikde nezačíná a nikde nekončí. A nebo končí právě teď. Právě tady. A už není součástí ničeho. Není součástí žádného obvodu, aby se jen na chvíli vrátil do normálního chodu. Do světa. Do života. Aby se vrátil do iluze existence. Povedlo se mi se odříznout z obvodu a konec drátu se blíží. Blíží se a energie vedená ním mizí. Nikam se neposouvá. Jen mizí a přichází v niveč. Ztrácí se a mrhá. Nakonec z drátu žárovka není.

Svět je pokryt našimi stezkami

18. února 2017 v 18:39 | YY
...I book myself into a soul asylum...

...So here I go
I'm still scratching around in the same old hole
my body feels young but my mind is very old
So what do you say?
You can't give me the dreams that are mine anyway
You're half the world away...

...And when I leave this planet
You know I'd stay but I just can't stand it and
I can feel the warning signs running around my mind...

...I've been lost, I've been found
But I don't feel down...


Tolik let. Tehdy. Chodila jsem po stejné cestě každým dnem. Jako bych tu znala každičkou třísku. Každý list. I když všechny kaštany, všechny větvičky už odpadaly. Všechno, na co dnes tady sahám je nové. Je to nové a přesto úplně stejné. Cítím to kouzlo, které mi tenhle les zas dával. Cítila jsem každý vánek, který proudil mezi korunami jako tiché šeptání o lásce lípy a jílocve. Vše bylo jako předtím. Cítila jsem se zas jako malá holka, která se tu schovávala před celým světem. Byla jsem jen já a ta mystiská atmosféra. Jen já a každý strom tady. Každé jeho tiché šeptání. Šeptal mi do ucha a jemně mě šimral svým dechem. Pohrával si s mými vlasy a tolikrát mě nechal spadnout a zakopávat o jeho kořeny. Nikdy nepodal ruku ani mi nepomohl vstát, ale přesto jsem vždycky utíkala jen za ním.

Dnes jsem se procházela. Každý strom byl na svém místě. Tiché šeptání ke mě promlouvalo. Ale já mu dnes nerozuměla. Dnes jsem jen stála na stejném místě a snad jsem si ani nechtěla rozvzpomenout, jaké to bylo. Dnes mi byla utočištěm už jiná sféra. Dnes jsem tu jen stála a žádný z kořenů už mě nemohl složit na kolena. Žádný z větříku nehnul mými vlasy.

Vyšla jsem ven a cítila jsem se klidně. Cítila jsem, že moje bolest přesně dnes a takhle měla skončit. Vešla jsem tam, abych nezjistila, jako moc z lesa bylo pokáceno, ale jak moc ze mě bylo nového. Abych zjistila, že není les, který měl být jiný. Byla jsem to já, která měla zjistit, že jsem už někým jiným. Vyšla jsem ven s klidem, který jsem už roky neznala. S letmým úsměvem.

Míra pravděpodobnosti

7. února 2017 v 13:24 | YY
Kdybych měl být něčím jiným než jsem, chtěl bych být kyslíkem. Chtěl bych být téměř nepolapitelný. Chtěl bych měnit svou podobu a dožívat se milion let. Sledovat jak si to podivné mraveniště lidí žije svoje problémy. Jak navzájem ubližuje jeden druhému. Jak si bez většího uvědomění působí bolest. Chtěl bych se na to koukat. Koukal bych se pečlivě a snažil se najít počátek, který bych nemohl dohledat. Nemohl bych dohledat začátku této problematiky, jelikož je stará jako lidstvo samo. A ani ten nejšpatnější se tak nenarodil. Nicméně- Sledování těch podivných do dvou nohách chodících stvoření na bázi vodíku mě přivádí k myšlence- Má tohle konec? Možná. Ale to 'možná' je velmi křehké a rozbité. Je dost možné, že se rozpadne a ani po žádném lepším konci nebude slechy. Dle mého, tu ale stále bude. Bude existovat možnost, že se to může změnit- Jak? Jednoduše tak, že existuje budoucnost. Existuje jistota, že zítra je taky den- A každý den sebou nese jak jistoty, tak nejistoty- A změny jsou jednou z nejistot. Mohou, ale nemusí přijít a až do dne, kdy uhasne poslední život na Planetě- Až do dne, kdy už nikdy nevyjde Slunce bude 'možná' existovat. A já budu plynout a sledovat jestli se rozpadá nebo uzdravuje v jinou svou podobu- v 'určitě'.

Jedna čtvrtina z celku

21. ledna 2017 v 4:08 | YY
I´m sitting here in a boring room
It´s just another rainy Sunday afternoon
I´m wasting my time, I've got nothing to do
I´m hanging around, I´m waiting for you
But nothing ever happens, and I wonder...

Hrudník se mi svíral a žebra se mi proměňovala v ostatné dráty. Končetiny modraly a klouby odmítaly pohyb. Cítil jsem každý tlukot svého srdce hluboko uvnitř šedé kůry i v morku kosti lebky. Průdušky se mi stáhly a já cítíl znovu a znovu, co jsem už tak dobře znal. Vzala velkou vidličku- Ležel jsem na talíři vejpůl a čekal, až do mě zabodne její ostny. Na rtech chuť kovu a u stolu vedle se servírovala moje druhá půlka. Oba strávníky jsem znal. Ale dnes už jim byly podobné jen tváře. Pozoroval jsem je. Snažil jsem se utíkat. Rty se mi rozechvěly a já nutil své ruce, aby se hnaly kamkoli. Kamkoli z talíře pryč. Nemohl jsem déle snést ten bolestivý pohled na strávníky, do níchž rukou jsem se vložil. Nechtěl jsem to tak nechat. Jenže její vidlička se ponořila hluboko do mých zad. Červená se pomaličku roztýkala po talíři. Ležel jsem a snažil se uklidňovat. Doufal jsem, že jako Prometheus než dojde k další večeři, stihnu dorůst. Doufal jsem, že než se dám dobrovolně dalšímu strávníkovi, že budu zase celý a schopný nakrmit někoho, kdo umírá hlady. Jenže jsem se mýlil a co bylo vejpůl po dnešku už bylo na čtvrtinu. Jedním okem, které mi zbylo jsem sledoval strávníky, jak zachraňují samy sebe. Jak jedí mě, aby samy žili. Jak se chytají za vše, co mě drží naživu a rvou to. Jak překusují moje kosti. Jak žvýkají moje střeva, jak trhají vazy. Jako hloupý gamebler jsem vsadil a prohrál. Talíř po nepřiliš dobré věčeři jeden ze strávníků nechal odnést. Bezvládně se má čtvrtina povalovala na zbroceném talíři, který svědčil o masakru, který poznamenal charakter obou zúčastněných. Ta čtvrtina ze mě se jen válela na tom talíři a byla odnešena kamsi, kde skončila v kýblu a následně na statku, kde mě předhodily prasatům. Jsou věci, které ani čas nezachrání. A i jako čtvrtina v zubech prasat jsem rád, že jsem zachránil dva strávníky a že i když nechtějí jsem jejich součástí. Protože jen pro ty dva jsem byl ochotný se nechat vyžrat kompletně celý a i kdyby jim moje požírání zvedalo žaludek a nebyli schopní mě zcela dobře pozřít a i jim to činilo bolest jakou mě, i tak jsem rád. Protože kousán prasaty ztrácejíc vědomí myslím jen na to, že jsem udělal, co pro mě mělo smysl.

Jak se vzdát plyšáka

12. ledna 2017 v 20:07 | YY
...Way down yonder, in the meadow,
Poor little baby cryin' "mama"
Birds and the butterflies flutter round his eyes,
Poor little baby cryin' "mama"...
Stála jsem nad smrdícím plechovým válcem a v ruce držela něco, co mě v noci uklidňovalo, drželo mé teplo v těle a naplňovalo mou náruč. Najednou mé objetí svíralo jen vlastní kosti. A i když jeho měkký polyester už nebyl tak jemným. I když jeho švy byly ve dví, stála jsem nad tou zkurvenou plechovkou a věděla, že opravovat ho už nemá smysl. Jeho prázdný pohled a bezvládné zoufalé i potrhané tělo jen leželo v mých dlaních. Leželo tam. Najednou jsem měla pocit, že jsem hrozně daleko. Tiskla jsem toho medvídka k hrudi. Vší silou tlačila slzy z víček, ale nevyšla ani trocha smutku. Ani trocha žalu. Najednou jsem na své dlaně plné vatelinu a polyesteru s pár trčícími nitěmi viděla jako z nebeské výšky. "Byl jsi mi svého času vším a dnes- Dnes už nejsi ničím víc než tím, že jsi byl." Najednou to, co ho dělalo živým. Ta představa v mé hlavě se proměnila v nic a jeho tělo, které dřív zvedalo plyšový hrudníček, dnes spalo tou nejsilnější anestezií, ze které už se mělo probudit. Vlastně od chvíle, kdy jeho chlupaté tlapy objaly moje ramena jsem věděla, že dnes budu stát tady a vědět, že to vše byla jen představa. Budu stát nad popelnicí a zjišťovat, kolik z toho bylo jen v mé hlavě. Kolik z jeho pohybů, kolik z jeho slov i úsměvů byly jen přeludy.

Hrdlička bez křídel | Člověk ve skafandru

4. ledna 2017 v 3:20 | YY
Město se obalilo tisicovkou třpytek. Sledoval jsem dva své dlouholeté kamarády. Byli mými přáteli opravdu dlouho a já je měl na žebříčku těch nejspolehlivějších velmi vysoko. Nikdy jsem je neviděl jinak než v přítomnosti toho druhého. Od doby, co jsem je poznal. Drželi ruce v sobě a hřáli toho druhého. Šel jsem kousek za nimi a sledoval něco, co jsem nebyl zcela pochopil. Snad možná tohle nikdy nezažiju. Doufal jsem a zároveň litoval.

Doufal jsem, že nikdy nedám svůj život člověku, který s ním nebude umět zacházet. S člověkem, který si mou důveru nezaslouží. A litoval jsem, protože jsem věděl, že oni našli člověka, který stál za důvěru.

Procházeli se jeden opřený o druhého jakoby přesně tohle mělo ukazovat- Jakoby přesně tohle mělo znázorňovat, že se mezi ně nikdy nikdo nedostane- že jeden podpírá druhého. To že by bez toho druhého ten jeden spadl. Zoufale jsem se snažil vzpomenout si, zda jsem za ty roky svého života cítil jen miniaturní podobnost s touto obsesí. Necítil. Snad nikdy jsem nebyl dost důvěřivým, abych mohl propadnout tak hluché, slepé a ukřičené víře v někoho jiného než sebe samotného. Nikdy jsem nebyl schopným opít se společností druhého člověka, že bych zabloudil v hluboké pasti euforie. S obdivem jsem jen hleděl na jejich souznění. Na to, že našli oba skvělého člověka. Měl jsem rád jak ji, tak jeho. Nedalo se, ani o jednom z nich, říct křivého slova. A možná právě proto. Možná právě proto. Ona se hřála v jeho opoře a on roztával v jejím světle. Stále jsem zpomaloval a i když už jsem skoro stál, slyšel jsem její smích a viděl jeho dlaň kolem jejich ramen. Zůstal jsem stát na prázdném půlnočním náměstí. Ani se neohlédli. Přál jsem si, aby to neudělali. Aby šli dál. A ani skutečně pokračovali.

Nezazlíval jsem jim to. Možná jsem nechtěl být mezi nimi. Možná jsem nechtěl vidět, co neumím mít, i když je to všude. Je to jako bych byl jediným člověkem na planetě, který nedýchá kyslík. Nosil bych svůj skafand a toužil mít plíce- Jako bych jediný nelítal. Jako bych byl jediným pěším mezi hrdličkami. Neshopen toho, co mu je přirozené. Jako oheň, který chladí. Hoří. Ale nikdy nic neohřeje. Nikdy nic nevzplane. Jen hoří. Nechal jsem je jít. Stál jsem před tím kostelem. Na prázdném náměstí. Usmál jsem se. Věděl jsem, že tak to má být- A odešel.

 
 

Reklama