INSTAGRAM

mimochodem... nenávidím fialovou, proto je to tu fialové...
Image result for goth png gif

Povídky

Lost between Elvis and suicide

Středa v 2:52 | YY
Dneska to bude naprosto jiné. Ano. Bude. Položila záda na podlahu. Sledovala, jak pomalu dopadá prach na dřevo, vlastně na docela nepovedenou napodobeninu dřeva. Ovšemže to bude jiné. Dál uklidňovala své srdce a snažila se nepropadat úzkostem. Vlastně ne, bude to naprosto stejné. A proto mě to nepřekvapí. Proto budu klidná, pokračovala. Hbitě se zvedla. Otevřela dveře a za nimi jen prázdná chodba. Položila ruku na kliku. Tady, přesně tady se jí dotkl. Zavřela dveře.
Dneska už je čas. Chápu, že to bude ještě pár let trvat. Věděla jsi to už loni, vlastně jsi to věděla, jestě než jsi to finálně ukončila, že to bude trvat roky, jestli ne celý život. Ale věděla jsi, že nikdy se cesta neopakuje. Dny. Dny jsou zajímavé v tom, jak velice jsou si podobné, ale jakmile se něco změni, už se nikdy nevrátí a dokonce jsou i naprosto jiné, než jaké dřív byly.
A ty tvoje jsou dnes takovéhle a jiné můžou být, ale nikdy ne stejné jaké byly.
Vlastně je to docela smutné, řekla si a že se vrátí o pár kroků zpět, hlouběji do bytu. Posadila se do otevřeného okna a sledovala lidi za dřevěnými rámy, které hlídaly celé její tělo s myšlenkami i duší, střežily je pěkně uvnitř, separovanou od ostatních věcí, lidí, aby byla dobře zmatená o tom, co je tedy skutečné. Věděla že, když opustí místnost, zapomene. Jen na chvíli než se sem zas vrátí. A chtěla. Hrozně chtěla zapomenout. Ale ještě chvilku ne. Jen v průhledném bílém tričku seděla v okně a vytáhla cigaretu na jedno potáhnutí. Tohle jí už přišlo docela neškodné vzhledem k tomu, jak často týrala vlastní mozek. Tohle by už nemělo škodit. Hodila nedopalek přesně do sousedovic kávy, stojící na balkóně už několik dní, o patro níž. Tohle je spolu s dneškem možná už desátý. Doslova vidlák středního věku, který si neumí ani vyprat a nosí věci, které zapáchají starobincem a potem, který zrál dobrých pár měsíců, nemyslela si, že by si nedopalků mohl všimnout, jelikož by se musel dostat k tomu, aby uklidil nebo snad jen se dokázal prohrabat přes nespočet kil odpadků a zbytků jídla snad možná i mrtvolky krys až po ty ještě běhající.
Otočila se do hlouby pokoje a viděla jeho obrys všude, kde dřív sedíval, lehával, stával. Objala si pas a dokonce i tam ho cítila. Cítila, jak se jí ještě dnes dotýká. Cítila, jeho spokojený pohled, když sledoval její tvář. Upadla na zem a nezvedla se dokud neslyšela telefon. Bylo to asi hodinu po jejím spěšném ustlání si podlahy. "Halo?" Snažila se být klidná. "Ahojky, jsem před domem." Zaznělo a hovor byl ukončen. Nohy se pomalu zvedly. Hodila na sebe jen velkou šedou mikinu a kalhoty.
Před odrbaným činžovním domem stál muž. Vysoký a už od pohledu sebevědomý a nadprůměrně přitažlivý. Chvíli se jí tvář zkoutila k znechucení. K znechucení k té normě. K znechucení k jeho arogantnímu ignorantskému chování. K tomu sebevědomí, které staví na vychvalování jeho rodičů. K znechucení k tomu, že vlastně i když ona je taková zkurvená troska a cítí se tak, vlastně je si docela jistá, že kdyby ona jen maličko zabrala víc v odvětvích, ve kterých on si tak věří, dozajista by se dostala do úrovní, kde je on a možná i dál. Ale na to neměla sílu. Věděla, že není dobrá. Věděla, že ani nic takového nechce. Věděla, že by mohla, ale nemá proč.
Zavřela oči a silně tlačila víčka proti sobě. "Jak ses měla?" Usmíval se a sledoval jí jako už pár lidí před ním. Věděla, že tohle je pohled brzy zlomeného muže. Dalšího. Věděla, že když tohle udělá bude zle. Bude zle všude. Neschová se před činem, který udělala. A tak si raději dál nutila idilku, ve které žila. Otevřela oči a celou cestu, co šli se snažila promítat si cokoli hezkého, co kdy udělal. Cokoli. Stačil jí hloupý úsměv, který on nikdy neuměl sundat, aby se donutila usmát se nazpět.
Zítra. Zítra ho zas budu mít ráda, alespoň maličko. Předevčírem jsem ho taky nenáviděla a včera jsem mu zas jen kvůli tělesné touze řekla ta slova. A dnes... dnes se usměji a jeho teplo mě donutí nebýt sama. Donutí mi věřit, že už nikdy nebudu cítit tu prázdnotu, která se objevila. Která se objevovala dokola. A dokola. Pokaždé, když jsem osaměla. Kdykoli. Nezáleželo, kdo slíbil, že tu bude. Nezáleželo kdy. Od dětství jsem nemohla být sama a on tu byl. A já pro víru v to, že tu bude překousla i občasné znechucení. Je to vlastně docela veselý příběh. Zabouchla dveře od odrbaného domu. Náhle se všechno rozpustilo. Byla jen milující společnost. Vlastně nám nezáleží na tom, koho jak moc milejeme, když nevidíme, že ten někdo miluje nás, je to k ničemu. Člověk nechce milovat, chce být milován. Je zcela životně důležité vědět, že je člověk milován. Se zabouchnutými dveřmi byla navěká láska zapomenutá a ona zas na chvíli omámená vlastní lží žila pár hodinek klidu, než za sebou nezavřela dveře bytu. Kde je realita? Je realita v tom, když jsme sami? Je realita v tom, když jsme s lidmi? Jsem ve skutečnosti veselá? Jsem zlomená? Já nevím. Nevím. Jsem ztracená mezi Elvisem a sebevraždou.

Mezi světy

5. srpna 2018 v 0:26 | YY
"Takže se zabloudil?" Podiveně na něj otočil pohled a bylo jasné, že jej nebude směřovat jinam dokud nepřijde odpověď. Jakákoli. Prostě jen odpověď. "To není přesné. Vlastně utonul." Netušil, že jeho zvědavost rozvíří ještě více, doufal, že požár, který právě rozpoutal tímto uhasí, ale jen přilil alkoholu do rozpáleného plamene. Oči netušící čisté bytosti menšího vzrůstu se rozpálily právě tak jako jeho zvědavost. "Utonul?" Vytřeštil oči. "Jako tam kam ještě nikdo nevkročil, aby se vrátil?"
"Přesně tam." Tiše jen vydechnul a doufal, že se ten malý už nebude ptát. Jeho doufání se nenaplnilo. "Mohl bys mi to, prosím, zopakovat? Mám pocit, že to úplně nechápu, jsem trochu hloupý, vlastně ne! Jsem jen maličko nepozorný, ale budu se snažit. Nejsem hloupý. Ne úplně."
"Nikdo není úplně hloupý, poslouchej pozorněji a vysvětlím ti, jak to v našem světě chodí..." dal se do vyprávění.
"...Je svět, který si lidé pojemnovali jako reálný, protože si ho mohou osahat a pomocí smyslových zkušeností usoudit, že existuje. Jenže tohle není ono. Tenhe reálný svět je krásný, ošklivý, ale vlastně není žádný. Je prostě tak, jak je a my mu dáváme až jeho krásnost, jeho ošklivost- jeho barvy. Jednoduše k tomu máme další světy, kterými prolínáme tento. Aby byl barvitější, zajímavější. Kdybychom byly jako zvířata a tyto další světy nedokázaly vnímat a udržovat v rovnováze, pak bychom vnímali jen to, co je pro nás potřebné a neužívali si ničeho navíc. Byl by to černobílý svět, který prostě je a my ho ani nijak zvlášť nevnímáme. Kdežto tyhle další světy nám ten reálný svět okořeňují. Jsou jako barvy do omalovánek, jsou jako je látka pro střih, jako jsou ingredience pro recept. A teď si představ, že tenhle svět je svět snů. Svět myšlenek, svět emocí. Svět myšlenek je nad všemi těmi světy. Je to svět, něco jako kontinent a svět snů a emocí je jako konkrétní země. Je nutné tyhle světy chránit a jen lidé ovládají jejich rovnováhu. Podle toho jaký jsi člověk, tak se světy mění a dokonce i ten reálný svět, je třeba aby byla nadvláda lidí, kteří jsou citově vyrovnaní a taky těch, kteří nesní zle vůči jiným," byl přerušen.
"Počkej, ale jak se teda v něm mohl utopit?" Seděl napjatě kousajíc si nehty, přesto jen zvědav na podání svého vypravěče.
"Ah to-" ne o moc straší účastník konverzace zklesnul na hlase i pozitivitě rozpravy, "to není veselá příhoda... Když je někdo sobecký, svět snů a emocí, rozpoutává válku."
"Válku? S kým?" Skřítek dál poslouchal poslušně svého vypravěče.
"Emoční svět se Snovým se chtějí dostat k větší moci, kterou má jen svět myšlenek. Všechny světy pod něj patří až na ten reálný, ten je jako planeta s kontinenty, ale i planetu můžeš zničit, když zničíš její části, proto je třeba je držet v rovnováze. Kdyby na světě převládlo moc sobeckých lidí, svět myšlenek by se rozpadl na kousky a všechny sny i emoce by se volně potloukaly po reálném světě a přelétaly jako neviditelné harpije z člověka na člověka a rozpoutaly by válku i mezi lidmi. Lidé to berou na lehkou váhu, většinou ti sobečtí, pak ti milí to moc neřeší, protože doufají, že stačí, že vlastní duši vedou správně, ale jsou tu i tací, kteří se snaží vychovávat lidi okolo sebe k lepší rovnováze světů, je ale otázkou, jak by svět vypadal, kdyby byly v nadvádě jen hodní lidé."
"A co je mezi světy duše?"
"Jsem rád, že se ptáš. Duše jsou hranice snů a emocí, drží se zpátky, aby se nemohly šířit dál-"
"A byly sny a emoce vždy špatné?"
"To jsi špatně pochopil, emoce a sny nejsou špatné, jsou úžasné, jsou jak milé dámy, které jsou krásné a zabávné, člověk se s nimi nenudí, svět je jako nikdy nekončící atrakce, jenže s takovými přichází i špatné věci, které člověk dělá ostatním okolo sebe. Moc emocí i moc snů nikdy člověku neprospívá a proto je duše drží přesně na těch místech, kde mají být. Ale duše lidí slábnou, lidé je utápějí v slastech a snech. Snaží se žít lepší než je reálný svět a pak zabloudí a nikdy už se nevrátí zpět. A tak umřel i on."
"Byl jsem tam. Zavřel jsem oči a byl jsem duše." Skřítek měl slzičky na krajíčích. "Stál jsem tam a držel ho za ruku, když se pustil řetězce duší a vkročil do světa snů jako do propasti." Skřítek se rozplakal a druhý účastník konverzace zůstal vyděšený sledovat skřítka.
"Ty..." najednou mluvil jakoby strávil den v poušti, "jsi cestovatel mezi světy..."

Možná

6. července 2018 v 18:13 | YY
Hlavně mlč. Hlavně mlč. Snažila jsem se těžce vnutit si myšlenku.
"Jak se dnes vyspala?" Přišel až k posteli a políbil mě na čelo s tím, že se posadil vedle mě.
"Eh, jo- šlo to." Hlavně mlč. Opět se mi hnalo hlavou. Vím, že dnes je všechno maličko jinak. A to o čem se mi pomalu každou druhou noc zdá. Ne. Nemůžu si to dovolit. Nesmím šlápnout zas krok zpět. Hrozně práce dalo se dostat do takového psychického míru. Nemůžu se vrátit zpět do rozpačitosti. Do nejistoty, do strachů, do úzkosti.

Jednou ti ale nebude stačit jistota a pěkná tvář. Ne. Ne. Ne. Bude. Jsem si jistá, že ano. Doufám. Přeju si.

Někdy se probudíte a svět vám přijde jako playlist. Plnej špatných i dobrých písniček, jenže je spíš jako přednastavej playlist v rádiu. Nemůžete je přětáčet. A některý věty písniček, i když možná neměly hlubší smysl, někdy ho tam vidíme, ať už tam byl a nebo ne.

"Máš hlad?" Usmál se a zamilovaně se koukal na mě. Zase jsem byla nevózní, protože jsem věděla, že jsem kurva šťastná, ale jinak. Jsem šťastná za to, že tu je. Že nejsem sama, jako většinu posranýho času, kdy jsem při vědomí. A když tu není jsem hodně osamělá. Může to být kdokoli jen nesmím být sama se sebou. Nesnesu to. A on byl tím, kdo tu chtěl být a tohle by ho asi mělo dělat tím, co mě u něj drží? Ne to asi ne. Je to to, že je tak chytrej a je zároveň pako. To mě tu drží.
"Ne, díky..."

...I saw a girl in my dreams, she kissed me on the face
I guess it's just another one of those days when I'm missing everything...


Jsem tak klidná, protože jsem vlažná? Jsem emočně tupá? Jsem prázdná? Ne. Jen někdy... někdy láska není dost.

"Miluji tě."
"I já tě." možná? snad ano, nechci lhát. nelžu.

Šel jsem

19. října 2017 v 11:00 | YY
Do zad mě tlačila silná stromová kůra. Pomalu jsem zvedal víčka a sledoval, jak se mi před očima rozplývá opar horkého vzduchu. Strach. Srdce mi silou svého bušení hýbalo celou hrudí a já si přes hlučný a chaotický řev vlastních myšlenek nemohl užívat těch přírodních úkazů, které mě kdy předtím dokázaly uklidňovat. Agesivně jsem pěstí práštil o měkkou půdu a vymrštil se na nohy. Nohy se rozběhly s rychlostí, která dávala šanci vzduchu proudícímu proti mému obličeji, aby rozslzel obě moje oči. Zatl jsem pěvně pěsti, a běžel tak dlouho dokud jsem nepadl k zemi jako postřelený. Hlava se mi motala, plíce odmítaly pracovat a já se bezmocně snažil chapat po životě. Průdušky se sevřely. Věděl jsem, že dnes už to nevydejchám. A snad možná jsem ani nechtěl. Ležel jsem. Tvář až ke koutku rtů ponořenou ve vlhké hlíně. Uklidnil jsem svůj dech a pak jsem se silně rozchrchlal. Svíjel jsem se a kroutil dokud ze mě nevyšel hustý černý kemr. Snad možná i několik hodin jsem se válel ve vlastním odporném slizu a hlíně, možná i sračkách, dokud jsem nezjistil, že stále dýchám. Těžce se zvedalo mé tělo, ale jakmile bylo na nohou, otřepal jsem hlínu, otřel černý nepovzbudivý sliz a pokračoval. Šel jsem.

Jak ztratit hledáním.

25. července 2017 v 20:37 | YY
Šel jsem sám prázdnou krajinou....



Co znamená prázdná krajina?




Já nevím....




Zkuste si představit prázdnou čistou stránku a dětskou knížku plnou papírových ilustrací, které vystupují do prostoru, každý takovou měl nebo alespoň jednou se s ní setkal. A tyhle dvě věci spojte.



....Šel jsem sám prázdnou krajinou. Bílou čistou krajinou s papírovými stromy, vyřezanými tak precizně, že jsem se o hrany mohl pořezat s další vrstvou papíru, která měla tvar řeky a ležela přímo mezi těmi stromy. Pokračoval jsem dál. Nejprve jsem se ptal sám sebe, "proč jsem jediný, který není z papíru a kde jsou všichni? Budu někdy taky jako ty stromy?" A když jsem narazil na první osobu, řekla mi, že sem nepatřím, ale když už tu jsem, musím se alespoň schovat. "Když budeš moc moc jiný, budeš to mít těžký," řekli mi. Rozuměl jsem, ale odmítl. A pak mě ta jediná osoba napsala na velký bílý strom. "Nepřítel- 3D" Jediná osoba široko daleko. Ptal jsem se sám sebe, co bych mohl udělat, abych se z té tabule dostal.

Vzal jsem velký skalpel, nímž byla řezaná celá krajina a vytvaroval ze sebe jednu stránku listu, abych se jim přiblížil. Přišel jsem zpět k jediné osobě tady, ale ta mojí plochost neocenila. "Co ta barva?" Podívala se na mě zkamaně, jako kdybych mohl za to, jakým jsem. Nápis na stromě se změnil- "Nepřítel- barevný". Jak mám změnit jaký jsem? Ale musím! Pro toho člověka musím. Nechci být zas sám mezi bílými nekonečnými stezkami, stromy bez kořenů, květinami bez vůně a řekou, která neteče. Nechci být jen bloudícím člověkem mezi hromadou nikde nekončícího nic.

Šel jsem a hledal bílou barvu. Zastavil jsem se, když jsem maloval poslední centimetry pravé ruky, které chyběly k dokonalosti a spokojenosti té osoby. Schoval jsem je pod bílou rukavici, abych nezapomněl, kdo jsem pod tím, co ze mě chce. Doběhl jsem radostně k němu. Rozplakal se. "Promiň, vlastně je to moje chyba."

Zničen a změněn k nenávratnu jsem ze sebe smyl barvu, ale můj pravý rozměr už nic nevratí. Je jen minimum věcí, které jdou změnit zpět. A ten člověk, ten člověk nechtěl mě. Trpěl mě, protože jsem se snažil být tím, co se mu hodilo do krajinky. A když jsem ztratil sám sebe, opustil mě nadobro, protože i on sám prozřel a zjistil, že i když jsem dokonalý k jeho představám, vlastně ani tak, nejsem vyhovující. Protože nic jako dokonalý ideál není a já byl nejlepší ve své trojrozměrné podobě a se svými barvami. A pohled na to, jak mě zničil, nemohl unést.

Šel jsem sám prázdnou krajinou. Vlastně i když jsem se změnil. I když jsem dělal, co chtěl, z toho stromu nepřátel jsem se nedostal. Možná skutečně. Možná skutečně není nic jako představa o dokonalém, ale já myslel- myslel jsem, že já bych to našel. Doufal jsem v to, že bych mohl být tím, co hledá, ale jen jsem tím hledáním ztrácel sebe. Pro představu, která neexistovala.


....Now I'm under your spell, trapped in a lie, shouldn't
have stood that close to the fire,
No turning back, no where to run, no where to hide, it's too
late to say goodbye
Push back from my heart, wish we go back to the start but
oh my God is this real no more time It's too late,
it's too late, it's too late to say goodbye....

-unknown-

14. května 2017 v 5:08 | YY

Chtěl bych toho tolik říct. Chtěl bych, aby čas zhojil rány, které jsem ti vytvořil na duši. Chtěl bych vzít neviditelnou nit a zašít ty hluboké díry, které jsem v domění sebeobrany, do tvé duše udělal. Chtěl bych vyřezat do vlastní kůže díry. Svléknout své končetiny z kůže. Jen abych mohl tvou duši spravit. Abych ze své tkáně vytvořil záplaty. Abych zakryl každou z hlubokých ran, které jsem udělal.

Jedno ráno. Jednou ráno se probudím. Jsem sám a nikdo na mě nečeká. Vím to. Protože jsem vždycky chtěl víc. Nikdy mi nestačilo, co jsem měl. Vždycky jsem chtěl ještě víc. A čím víc jsi mi toho dala, tím víc jsem toho po tobě chtěl.

Bral jsem. Bral jsem, protože jsem měl jen tebe.

A ten přízrak, ten odporný sliz ve mě. Tlačil mě a říkal, že tě ztratím. A nemýlil se.

Připadám si stejně hloupý, jako král, co přišel z Delf. Přišel jsem s věštbou, která říkala, že mě opustíš-

A byla to pravda. Jenže jsem tomu pomohl sám. Čím víc jsem se tomu chtěl vyhnout a tím rychleji jsem tomu šel naproti. Každým opatřením, které mi mělo zaručit, že se mnou zůstaneš tě to jen víc oddálilo. A já už jsem dobrý jen pro smích.

Nakonec jsem tou nesmyslnou věštbou, tou šarlatánovou hloupostí, zaslepen probodal jak svou duši, tak i tu tvou. Dusil jsem v sobě ten strach. Dusil jsem ho, ale jen a jen rostl. Rostl s každým nenaplněným očekáváním. S každou ignorací osatních lidí, které jsem zavrhl jen pro tebe. S každým koho jsem ignoroval, abych byl jen tvým. Lhal jsem všem okolo, abych mohl být s tebou. Zradil jsem své přesvědčení, jen touhou po tobě. Ale čím víc jsem ti propadal, tím víc jsem tě ztrácel. Čím víc, jsem toho obětoval, tím víc jsem chtěl po tobě.

S každým tímhle rozhodnutím jsem zůstal nakonec jen já. Já a sliz, který ví, že si na mě jednou smlsne. A já ho nechám. Nechám ho, protože si nezasloužím- nezasloužím si mít rakev. Nezasloužím si urnu. Nezasloužím si kněze nebo pozůstalé. Mými pozůtalými s očima zalitýma slzama jsou moje noční můry. Budou plakat. Budou tak moc plakat, že slzami posoleným mým masem budou jejich žaludky jásat. Budu prosit Hádese, aby poslal Kóré, aby ti mojí kůží spravila duši. A taky mu řeknu, aby- aby ti donesl moje srdce. Protože bilo jen pro tebe. A teď- I když nebije. Přijmi ho prosím. Klidně ho schovej, kde ho nikdy nenajdeš. Ale vem si ho.

Koukat se neznamená vidět

5. května 2017 v 0:32 | YY
Nenávidím tuhle písničku.Vyhýbám se jí- a každý slovo a každá nota z ní mnou prostřeluje další a další kopí- Tupý, ale velkou silou vražený.. Není to tím, že by nebyla dobrá, možná je- A možná až moc.
"Nic není o tom, co je vidět. Svět nefunguje na zkladě toho, co je viditelné. Vlastně na tomhle až trapným principu fungují jen lidé. Jen na tom, co je jim předkládáno, jen na základě toho, co vidí. Není to smutné, když každá reakce, když každý krok má svůj kořen? Když i ta nejjedovatější rostlina z něčeho vyklíčila?"
"Ne- každý," snažil se poněkud velmi chabě obhajovat svojí vlastní osobu a hrát si na to, že vlastně pošpiňuji celou planetu, a vlastně ne. Planeta nejsou jen lidé. Tak jen to podivné mraveniště, které si hraje na vrcholek všech řetězců.
"Jmenujte-" zaútočil jsem přímo. "Takhle z patra nevíte, že? A víte- Vlastně každý je stejný, ale to nevadí- Díky tomu se nám daří spolupracovat," dodal jsem: "někdy."
Vypadal mými slovy zasažený. Jako bych mu udělal do mozku díru a nacpal do ní kusy molitanu. "Lidé si jen chrání svoje vlastní soukromí. Nezáleží na tom, kolik ublíží ostatním, nakonec si lidé velmi často zvolí vlastní vnitřní svět a zboří tím klidně miliony cizích světů. Ale na to nesejde- my lidé jsme dobří jen v ničení, ale tak právě i v tom nevzádat se. Hnát věci přes jejich konce. Dožadovat se vysvětlení, odvolávat se jasných rozsudků a prostě vždycky obcházet, co jde."
"To co říkáte nemá logiku-", jeho nepoznamenaný obličej, jeho mladé líce. Musel jsem se smát. Značně znepokojeně na mě upíral svůj pohled. "Drahý chlapče, neříkám, že jsem moudřejším, neříkám, že nemůžete mít pravdu, kdo ví, možná se mýlím, ale dokázal by jste mi povrdit svoje tvrzení na příkladech?" Mlčel. Ale jeho slova jsou pravdivá. Svět je příliš velký než aby nikdo s něčím takovým, o čem jsem mluvil v záporech, nepřišel. Jenže jsem ho chtěl dostat na trochu jinou vlnu. Chtěl jsem mu na vlastní kůži ukázat, že právě i on teď vnímá jen to, co mu překládám. Nikoli už nevidí, proč to dělám. Sám zamyšlen nad myšlenkou zapomněl nad jejím původem a důvodem. Jak typické. Nevadí...

Zapomínáme, aby svět ještě stál za to

15. března 2017 v 11:58 | YY
Sedím v prázdné místnosti a ptám se proč? Ne proč tu není nikdo kromě mě. Ptám se právě na opačnou otázku, proč tu jsem já? Slunce už stoupalo nad bílým nekonečným obzorem až na svůj nejvyšší bod a já už několik hodin v kuse od samého probuzení přemýšlela nad tím- jak je to možné-? Je možné najenou nebýt ve vlastní mysli? Probudit se po několikaleté anestezii a říkat si- Sakra jak? Bolelo to snad tolik, že jsem si to neuvědomovala- a nebo snad- Snad to bolelo tak moc, že jsem si to nedokázala zapamatovat? Poslední roky mám pod mlhou nevnímání. Jako kdyby najednou přestala fungovat analgetika. Ale to není ono.

Problém není ve skutečnosti- ta je jasná a daná- Jediný problém je v mém vnímání. Snažím se zapomínat na bolest minulosti- úspěšně. Aby se to nekupilo-- Abych se jednou probudila ve stejném stavu, v němž jsem teď a nevěděla o tom, že trvá už roky. Zapomenouc na včerejší den. Zapomenouc na všechno hnusné, co včeřejší den přinesl. Každý večer zalíčit rány a hrát si ráno na to, že neexistují. Ano.

Tohle je ono. Tohle je přesně důvod proč dokážu jít po pahýlech a s kyselinou vyžraným obličejem. Nedívat se na to. Když člověk hledí pořád vpřed nezáleží na tom, jak málo z něj zbylo. A dost možná je to špatně. Ale kdo ví. Nikdo. Realita je jedna- jen její vnímání je odlišné. Věci se dějí a nejsou špatné ani dobré. Tyhle dva přivlastky určují stejně jen oči lidí.

Vodící měděný drát

5. března 2017 v 23:38 | YY

Objímala jsem ten kus hadru dokud se z něj dočista nezvětrala jeho odporná láska k alkoholu, cigaretám a levným kurvám. Nakonec pak ten kus hadru, který už nenesl žádnou informaci o svém vlastníkovi, skončil někde v komunálním odpadu. Ne protože bych ho opustila. Ne protože by mě přestal jeho smrad přitahovat. Jen proto- Jen protože jsme vodiče. Každý člověk na světě jím je. Ale vodič nevytváří energii, kterou vodí. Jen jí přenáší- A ta chvíle. Ta chvíle, kdy ta energie byla ve mě... je pryč. Je pryč a ta energie přešla jinam. Možná- Možná je na světě jen určité množství energie. A tu si lidé předávají. Možná nemůžu tu energii mít, protože už ji má jiný. Možná- Možná proto tě už nemůžu cítit. Protože už jsem předala energii. Možná kdyby mi někdo tu energii zas předal. Kdyby mi ji někdo zas vrátil, docela dost možná by to trvalo zas jen chvilku. Ale není to, to, co děláme celý život? Bojujeme za maličké světlé chvilky, i když víme, že jsou jen chvilkami. Protože se snažíme věřit, že chvilky budou dělat minuty. Minuty hodiny. A hodiny dny. Aby jsme pak mohli ležet zkroucení a pomačkaní v posteli a vzpomínali na chvilky. Chtěl bys mě znovu? Chtěl bys mě? Na další chvilku? Kdyby bylo možné vrátit mi energii? Kdyby tě mohla zas cítit, jak jsem tě cítila dřív? Nemám energii, nemůžu tě zas tak cítit. Možná proto. A možná už jen nechci. Kdo ví. Já ne.

Kdybych nevěřila, že jsem vodičem. Kdybych o sobě řekla, že jsem součástkou v elektrickém obvodu. Chtěla jsem, abys byl mou baterií. Chtěla jsem, abys mě dokázal rozsvítit. Abys rozzářil tmu, která požírá moje světlé chvilky. Tmu, která mě nutí zapomínat na světlo, kterým zářím. Tmu, která narušuje sklo mé žárovky. Chtěla jsem, abys byl obnovitelným nekonečným zdrojem, ale energie došla.

Došla a ze mě není nic než měděný drát. Drát, který nikde nezačíná a nikde nekončí. A nebo končí právě teď. Právě tady. A už není součástí ničeho. Není součástí žádného obvodu, aby se jen na chvíli vrátil do normálního chodu. Do světa. Do života. Aby se vrátil do iluze existence. Povedlo se mi se odříznout z obvodu a konec drátu se blíží. Blíží se a energie vedená ním mizí. Nikam se neposouvá. Jen mizí a přichází v niveč. Ztrácí se a mrhá. Nakonec z drátu žárovka není.

Svět je pokryt našimi stezkami

18. února 2017 v 18:39 | YY
...I book myself into a soul asylum...

...So here I go
I'm still scratching around in the same old hole
my body feels young but my mind is very old
So what do you say?
You can't give me the dreams that are mine anyway
You're half the world away...

...And when I leave this planet
You know I'd stay but I just can't stand it and
I can feel the warning signs running around my mind...

...I've been lost, I've been found
But I don't feel down...


Tolik let. Tehdy. Chodila jsem po stejné cestě každým dnem. Jako bych tu znala každičkou třísku. Každý list. I když všechny kaštany, všechny větvičky už odpadaly. Všechno, na co dnes tady sahám je nové. Je to nové a přesto úplně stejné. Cítím to kouzlo, které mi tenhle les zas dával. Cítila jsem každý vánek, který proudil mezi korunami jako tiché šeptání o lásce lípy a jílocve. Vše bylo jako předtím. Cítila jsem se zas jako malá holka, která se tu schovávala před celým světem. Byla jsem jen já a ta mystiská atmosféra. Jen já a každý strom tady. Každé jeho tiché šeptání. Šeptal mi do ucha a jemně mě šimral svým dechem. Pohrával si s mými vlasy a tolikrát mě nechal spadnout a zakopávat o jeho kořeny. Nikdy nepodal ruku ani mi nepomohl vstát, ale přesto jsem vždycky utíkala jen za ním.

Dnes jsem se procházela. Každý strom byl na svém místě. Tiché šeptání ke mě promlouvalo. Ale já mu dnes nerozuměla. Dnes jsem jen stála na stejném místě a snad jsem si ani nechtěla rozvzpomenout, jaké to bylo. Dnes mi byla utočištěm už jiná sféra. Dnes jsem tu jen stála a žádný z kořenů už mě nemohl složit na kolena. Žádný z větříku nehnul mými vlasy.

Vyšla jsem ven a cítila jsem se klidně. Cítila jsem, že moje bolest přesně dnes a takhle měla skončit. Vešla jsem tam, abych nezjistila, jako moc z lesa bylo pokáceno, ale jak moc ze mě bylo nového. Abych zjistila, že není les, který měl být jiný. Byla jsem to já, která měla zjistit, že jsem už někým jiným. Vyšla jsem ven s klidem, který jsem už roky neznala. S letmým úsměvem.
 
 

Reklama