YY

A to je přece docela smutné.

10. července 2017 v 6:57 | YY
ŽITÍ. "Život znamená v běžné řeči období od narození člověka nebo živočicha do jeho smrti." - Ale není tohle definice pro existenci? Nebo? Existence je, když je něco. Může to být i klidně bez života, ale pořád to existuje- A vlastně- Chtěla bych říct, že existence je, když je něco skutečné a hmatatelné- Ale ani to není správně- Ani tohle není existence. A pokud teda nemůžeme dost dobře definovat, kdy věci, pocity, pojmy i chutě existují, jak můžeme s jistotou definovat žití-

Kdy je žití jen existencí, kdy je žití prožíváním a kdy je žití přežíváním. A které z žití chceme žít? Myslím, že ke skutečnému žití patří všechny z jeho podob. Ať už se vzpíráme a nebo se jen tak necháváme táhnout, kam nás vítr vane-

Vlastně. Vlastně tak nějak od doby, co si uvědomuju svojí existenci, svůj život, svou křehkost bytí, od tý chvíle se snažím- snažím se ke svému tělu chovat jako k chrámu, živit svojí duši co nejvíce pozitivníma myšlenkama a- A bavit se jen s lidmi, kteří mají smysl jak pro mojí inteligenční složku tak i pro mou zábavu.


A- Abych nezapomněla- Chtěla jsem se vrátit k té myšlence, kdy vás někam vítr vane- Patříte mezi lidi, kteří rozhodí ruce nad každou křižovatkou, zavřou oči, zatočí se a pak prostě jdou zamteně a poslepu nějakou z cest a nebo patříte mezi ty, kteří si systematicky rozhodnutí propočítávají, promýšlejí? Já jsem asi... Asi zbytečně vždycky moc angažovaná- Vždycky se snažím, co nejvíc ovlivňovat, co jen jde. A- A ono to občas je dobře- Ale občas je fajn vědět, kdy nechat věci prostě být- /díky bohu už i to umím.../


Kolik z našich žití, z našich existencí, z našich prožívání, přežívání i rozhodnutí vlastně ovlivňujeme my? V téhle myšlence jsem- jsem hodně rozporuplná.

Na jednu stranu. Člověk nemusí nikdy nic. NIKDY. A na tu druhou- není ničeho, není akce, na kterou by nebyla adekvátní či neadekvátní reakce- A o tom to je. Buď víte, jak se bude na vaše rozhodnutí reagovat a podle toho posloucháte rodiče, plníte vzorce chování a jste spolehlivými v již zajetém systému. Nikdy nic člověk netvoří sám. NIKDY. Vždycky je jeho výsledek reakcí na akce jiných a na jiné akce, které k tomu vedly. Stejné kroky, ve stejném odvětví i ve stejné situaci může člověk na druhém konci planety dělat, ale nedojde stejných výsledků jako vy- Jednuduše už jen proto, protože na vaše akce byli reakce ostatních- A proto jakékoli vaše výsledky nežáleží jen na vás a proto, už jen proto nic není jen vaším výsledkem. Je to výsledkem celku. Pokud zasadíte strom, není to vaše práce, že vyrostl. Je to práce vaše, slunce, počasí, podnebí. A o to jde. Pokud nebudou nakloněny další faktory okolí, nikdy člověk nic nedokáže. A o to jde.

A s tímhle- S tímhle teď docela dost bojuju. Bojuju s představou, že vím, že mám okolo sebe úžasné lidi. A- A vím, že jsou schopní stejně jako já, ale- Jejich okolí a prostředí jim není nakloněno. Zdravotní stav, škola, prostředí- A i když jsou to schopní lidé jejich budoucnost není tak snadná jako ta má- A- A já nevím, co s tím a jen sedět odmítám. Takže nad tím neustále přemýšlím. Neustále mám v hlavě miliony plánů, jaké kroky podniknout. Miliony řešení a spousty cest, kterými od dneška půjdu. Tvořím podobné plány snad každý den a pokaždé, když řeším určitou problematiku. Jdu a pídím se po řešení. Ať už se mě problém týká více či méně. A pak přijdou věci, se kterými nehnu, na které jsou řešení typu "Nechat to být.", "Nemyslet na to.", "Zapomenout."

A- A to je přece docela smutné. To je přece docela smutné.

how long It takes to mend a broken heart

9. července 2017 v 0:33 | YY
Bezmoc, titěrnost, neovlivnitelnost, boj s větrnými mlýny,

kdy se stalo to, že jsem se proměnila v Don-a Quijote-a? Kdy jsem se proměnila v blázna, který se snaží přeprat svět. Kdy jsem se stala snílkem, který se snaží bojovat bitvy, které nezmění- Umřel mi kamarád. Bratr mojí nejlepší kámošky. A- Toho kluka jsem znala tak dlouho jako ji samotnou. Víc jak 15let- A- Pamatuju si, jak ten kluk skákal přes každou zeď- Jak blbnul a smál se. Jak mě nosil na zádech, když mě bolely nohy, pamatuju se, jak nakreslil ségře obrázek- A-

Kurva vůbec to nedávám. Protože mi přijde, jakože se na mě poslední měsíc hrozně lepí smrt. Pěstounova mamka je vážně nemecná a pořád mluví o smrti. Nemluva o pěstounově sestře. To samé. A mojí ségře umírá její dá se říct soulmate- A- Já to fakt nedávám.

Hrozně mě to mrzí- Hrozně moc se s tím snažím smířit. Ale nejde mi to. Dnes za mnou přišel pěstoun, že dnes v lese letěl z výšky na pařezy a málem zemřel. Představa... že by mi odešel. Že všichni, na které už se smrt chystá, odejdou. Kurva fakt mě to děsí. Děsí mě to a bojím se. Nechci to. Chci to hrozně moc zastavit. Cítím se hrozně úzkostlivě, protože se bojím, že zas o někoho přijdu. Že přijdu o dalšího člověka- Že- se někomu něco stane a já nebudu moct udělat nic.

Ať už se chovám, jak chci rozumě- Ať už udělám všechno správně- Tohle nezměním a- A hrozně bojuju s tím, že hrozně moc věcí nemůžu ovlivnit. Hrozně bojuju s problémy ostatních, na které se nemůžu koukat. Prostě mi to nejde a- A hrozně mě to mrzí- Chci věci změnit, ale poslední dobou na mě každej vybaluje svoje problémy a mě mrzí, že je nemůžu změnit. Že nemůžu otočit planetu. Že nic nezmůžu- A- A ta bezmoc mě mučí- Nejsem zvyklá neřešit problémy- Jsem zvyklá, že vždycky něco udělám a to vede k výsledku. Ať už jakýmukoli- prostě to k něčemu vede a další věci k jiným a jde se nějakým způsobem dál, ale ve věcech, kde nemůžu nic si sama sobě přijdu, jakože nedělám nic. Jakože se nesnažím a jakože to nedokážu. Snažím se, ale i to je málo. Snaha občas nestačí.

Nenechte mě se rozesmát...

5. června 2017 v 20:09 | YY
Tak tohle téma týdne mě skutečně rozesmálo. Protože tímhle se zabývám docela často. A mám na to už svůj názor, který se zdá být osvědčeným. V mém životě. Možná se mýlím, ale kdo ne. "Co když je to správně?"

"Co když je to správně?"

Pojem "správně" je asi stejně tak relevantní jako "čas". Je to jen slovo, který si lidi vymysleli pro lepší komunikaci, pro snahu porozumět věcem, ale planetě jako takové, co plateně- VESMÍRU, je naprosto šumák, co my, co to odpodorný mraveniště lidí si určuje za "správně" nebo ne.

Co je teda správně, když přesně to, co jím bude a je bráno je dáno jen lidmi, obdobím a prostředím, kde žijí- Tak jak vlastně člověk o čemkoli může říct, že je teda nespávně, když si uvědomuje možnost zítřeka, když si uvědomuje, co přinesl včerejšek?

Podle mě "správně" neexistuje. Stejně jako špatně. Není špatných ani správných rozhodnutí. Prostě jsou jen rozhodnutí, která nás někam vedou. Kam, už je otázkou.

A můžou se tu objevit vychytralíci typu jako "Takže fetovat, zabíjet a prodávat své tělo není špatně?" Ve své podstatě- V historii, bylo to vždycky bráno jako špatně? A myslíte, že bude?

Jsem lepší | Snad.

14. ledna 2017 v 18:20 | YY
Vůle-

Co je to za slovo, za pojem- Je to vzdor? Je to odhodlání? Je to víra- Možná. Kdo ví-

Dle mého je síla vůle snad to nejdůležitější, co může hnát člověka pro cokoli. Je to jen jeho odhodlání a jeho práce na něm samotném. A právě tahle vůle jeho samotného vede dál- A proč?

Z mého úhlu se to jeví jako jednoduchý příklad toho, kdy jdete, jak se říká přes mrtvoly- Ukazujete svoje krásná péra na vějířovém ocase a svou snahou a jistotou zastrašujete-

To je celý- Celá víra je jen v tom oklamat sebe i všechny okolo vás, že jste lepšími. Věřit, že dokážete a tím odehnat kohokoli, kdo pochybuje o opaku. Proto mají lidé se silnou vůlí úspěch. Protože na sobě pracují a hlavně, protože to dávají znát všem na odiv.

Podle mě, všechno, co se odehrává mezi lidmi, je dané jen tím, jak na ně působíte. Nezáleží na tom, co máte uvnitř sebe- Jde jen o to, co ukážete ze sebe ostatním. -Okey... Tohle jsem poslední dny trochu prosrala ve vlastním životě.-

Nechť máte silnou vůli a ukážete všem, že jste lepšími,- I kdyby to tak nebylo. Stačí věřit.

Lítostivý k minulosti nebo bezcitný k budoucnosti

31. prosince 2016 v 14:18 | YY
...Kdybych se rozhodl jinak...

Já zastávám toho názoru, že jakékoli jiné rozhodnutí by změnilo celý průběh budoucnosti, která se na to váže. Ale možná právě tohle jsou jen myšlenky těch lidí, kteří si nechtějí přiznat chyby- Je tohle jen uklidněním pro neúspěšné?

Kdo ví- Ale logický základ to má- Věřím, že kdybych cokoli ve svém životě udělala jinak, tak by pak celý průběh mého života šel jinudy-

A možná by to dokonce zcela změnilo i můj charater- Ano- Vím o hrozné spoustě věcí, které bych dneska udělala jinak- Ale... Možná právě ty věci, se zapříčinily na tom, kým jsem dnes- A- věřím, že cokoli se mi za den přihodí má svou váhu- A i kdyby to měla být jen slova útěchy pro neschopné- Co na tom sejde- Stejně jsme na tom všichni stějně- Jen někteří uklidnění mylnými myšlnkami a jiní vystresovaní z pocitu neschopnosti-

Někdo si ten pocit připustí a jiný ho omlouvá- Ať už to tak je nebo je ta rádoby uklidňující myšlenka pravdou- To ukáže jen úhel pohledu.

Je správně prožívat minulost? | Aneb když žiješ přítomnost, abys měl na co vzpomínat.

22. srpna 2016 v 6:24 | YY
...Come on Baby, dry your eyes
But Angie, Angie, ain't it good to be alive?
Angie, Angie, they can't say we never tried.

Ne jednou jsem se nachytala, že daleko raději vzpomínám než prožívám. A že plánuju akce, schůzky, romantické chvíle, ne pro ten samotný moment. A když ne pro ten, tak pro co teda? To je správná otázka.

Prožívám a plánuju jen pro to, abych si to odbyla... A pak na to zpětně vzpomínala. Pamatuju si až moc dobře, že si většinu věcí užívám daleko líp až když sedím doma s čajem v teplých ponožnách u mojí lásky Ries-e/noťas/ a vstřebávám dění toho dne, týdne, víkendu.

Otázkou je, jestli mě nepohodlí těch chvil, jako třeba moc lidí, špatnej vzduch, natolik otravuje, abych si ty chvíle užívala už v ten moment a nebo si jednoduše přikresluju ke vzpomínkám. Ať je to tak nebo tak- Tématem týdne nebyly vzpomínky, ale "První vzpomínka"

Jako první mě trkly... ne až tak první vzpomínka mojeho života, jíchž si vybavuji, ale... vzpomínky na lidi. První vzpomínky, které mám vzpajté s lidmi, kteří pro mě cokoli znamenali.

Vzpomínám si na první chvíli, kdy mi byly asi tři nebo čtyři roky a prvně jsem viděla svojí nejlepší kamarádku, ježch jí je do dnes. Ze srdce jsem jí chtěla zabít. Hrozně jsem jí nenáviděla. Asi týden. A pak jsme obě přišly na to, že jsme stejně praštěný a v září to bude 16let, co se spolu bavíme.

Dále si vzpomínám, kdy jsem před dvěma lety na chodbě potkala svojí Princeznu. Měla myslím kabelku TokioHotel. /le moja favouuurite grupa 11let♥/ Což nás svedlo k rozhovoru.

Také si vzpomínám byly mi asi dva nebo tři, kdy si poprvé vzpomínám na svojí ségru. Seděla na posteli naproti mě. Nepamatuju si její obličej ani, co měla na sobě. Ale cítím, že to byla ona. Takovej ten pocit, kterej ve vás člověk vyvolává. Abych pravdu řekla- podobně vnímám sny. Cítím jen, že jsou to lidé, jací to jsou. Nikdy nevidím tváře ani postavy. Vždycky jen vnímám pocit. Sen s obličeji jsem měla snad za celý život dvakrát.

Dále si vybavuji pár dalších lidí, jako členky naší buziparty, Drahou, jak ke mě šla trochu rychlejším a takovým docela veselým krokem a v neposlední řadě i svoje crushe. Sněhurku, když stála u Alberta a ze rtů se jí linul kouř cigaret, na Páju, když jsem jí potkala ve svém prváku u ředitelny a na její chladný pohled. A ano- vzpomínám si i na Lenku. xD To bylo snad možná nejvtipnější. Sem tam když si to vybavím, pořád mě to baví. Šla ke mě takovým tím... docela odhodlaným pochodem, kterej se snažil zakrýt--- co já vím- možná nejistotu, možná jen očekávání... kdo ví- /btw... ten odhodlnej pochod většinou vypadá tak, že člověk docela nepřirozeně, ale přesto sotva viditelně hází rameny nahorů. Takový člověk si neuvědomuje, že to dělá. xDDD ale já to vždycky poznám a prostě mi ta odhodlaná chůze přijde vtipná. xDDD/

Jinak- první vzpomínka, kterou si vybavuju a kdy jsem si uvědomila, že dýchám a existuju pochází z mých dvou nebo tří let. Byly Vánoce a já dostala dřevěnýho houpacího koně! :DDD hrozně jsem ho chtěla. ♥

A přece všichni věří

14. května 2016 v 11:49 | YY
-Ólé!-

...zavři oči a věř...

• Co je to víra-? Týká se náboženství? Přesvědčení? Životního stylu?

Ano. Úplně všeho. A každý je věřící. Můžeme věřit v sebe, v lepší zítřek, v lidstvo, v přírodu nebo jen tak skepticky příjímat jen vědou doložené aspekty, ale... Stále věříme.

A i kdyby jsme měli být náboženskými atheisty, a to že jimi jsme, pořád jsme věřící.



• ...Jeden člověk kdysi řekl, že lid považuje víru za dobrou, vládci za úžitečkou a moudří za špatnou... (zdroj: Franklyn 2008)

Tenhle citát je vzán z náboženského hlediska, Kdyby byl aplikován do širšího záběru, tak je čistě podle mě mylný, ale pokud je brát opravdu jen pro ta náboženství, tak zrovna ke křesťanství dá se říct, že není nic příhodnějšího. Lidé jsou díky jejich vírám a zásadám ve své podstatě docela ovladatelní.



• ...důvěra....

I to je docela zajímavá stránka víry. Ale nebudu se tu zdržovat kecmi "Je dobré věřit, ale ne všem...." a blá bla blá-


• A v co věřím já-?

Já věřím v pokrok, věřím v člověka a jeho tvůrčí schopnosti, věřím v ekonomické nákupní konzumenty. Teď je docela trendem bouřit se vůči roli konzumenta a vůči reklamám a půjčkám, které nás nutí chtít víc, ale já v to věřím a ten systém mě baví. Ráda nakupuju a ráda tím napomáhám naší ekonomice. Není to tak, že bych musela mít všechno, no... vlastně je... :DDD ale zatím si na všechno, co chci vydělávám- :DDD žadný půjčky :DDD

(zdroj: http://weheartit.com/)

Asi čekáte úžasnej titulek, co trkne do hlavy- | Tak ty už došly.

20. března 2016 v 11:11 | YY
-Ólé!-

Krásnou neděli drazí čteáří!
Ano- nebyla by to Yuuta, kdyby neměla zase hloupej titulek a nebo kdyby všechno nedělala na poslední chvíli- Stejně tak i až dnes jsem si říkala... tak jo- napíšu i já na téma týdne, čímž je do dnes "Zkus to znovu"

No- zprvu když jsem tohle téma viděla... tak jsem na něj psát nechtěla- protože mi to i teď přijde jako děsná blbost :D fakt nechápu, co po nás admini blogu.cz chtěj-

Chtěj, aby se blogeři semkli a navzájem se podrželi, nebo co-? :DDD
Nebo po nás snad čekají srdceryvné články o tom, jak jsem všichni jako lidé šli do sraček a pak se dokázali zvednout-?

No.... ať už po nás chtějí cokoli- můj názor je snad asi jen takový, že občas je dobrý věci zkoušet znovu, a občas je taky hodně dobrý vědět, kde je čemu konec.

Nikdy nikomu nepomohlo, když se rejpal v něčem, co už změnit nešlo a jen tím sám sobě zamezoval jít tzv. dál- Já jsem spíš ten člověk, co když vidí, že to tudy nejde... tak jde jinudy. Prostě se dlouho nezabývám věcmi, které jsou pro mě bez šancí,...

Když jsem běhala taky jsem byla raděj na sprinty než na marathony.

Toť můj pohled na věc. Užijte si zbytek víkendu :)
Miluju ten klip, písničku, zpěváka :DDD

Malý Princ | kniha VS. film

11. března 2016 v 2:22 | YY
-Ólé!-

Dnešní noc jsem se rozhodla věnovat filmům. A jelikož jsem dítě moderní doby, koukala jsem především na animáky. A co jsem nenašla. Malého Prince.

Knihu jsem vnímala do nedávna dost... no... zkresleně. Jednoduše jsem se na ní koukala vždycky skrz prsty. Nikdy jsem moc nevěděla o čem je, ale vždycky jsem měla plnou hubu keců, co se mi na ní nelíbí. A pak jsem si jí přečetla a brečela. Nooojo. A jinak tomu nebylo u filmu. :D

Kniha.
• Jedná se o filosofickou-pohádku.
Docela zajímavé slovní spojení. Zprvu se dá říct, že... cože?! Ale kdo knihu četl, tak si myslím, že stejně jako já může tento termín jen odsouhlasit.
• Napsal ji francouzský autor z 20. století Antoine de Saint-Exupéry
Přišel mi docela zajímavý styl jeho psaní vzhledem k jeho minulosti a k době, v níchž žil. Přece jen mezi autory jeho doby musel být docela raritou. No a vlastně nejen styl, ale celý obsah díla, když ho přirovnáme k jeho současníkům, je to docela dost znatelný rozdíl.
• Příběh pojednává o charekterech lidí a o rozdílném vnímání světa dospělými a dětmi.
• Jsem hodně ráda, že jsem si ji přečetla až teď.
Spousta lidí i četla již jako malí, ale... V tu dobu nemohli zcela jistě pochopit dost věcí, které jsou v tom jednoduše popsány a schovány pro "starší" čtenáře.

Film.
• Je pojat dost odliště oproti knížce.
Myšlenka zůstává stejná. Film se mi hrozně líbil. Ostatně to i kniha. Ale... Právě díky tomu, že jsem četla knihu a pak viděla film, tak asi právě proto se mi film tolik líbil. Pro člověka, co knihu nečetl a koukne se jen na film, tak mu to asi neřekne tolik. Podle mého autoři filmu počítají už dopředu s tím, že diváci knihu četli. Protože potom by tam bylo pár nesrovnalostí, co by si divák dohromady nedal. A hlavně díky tomu ten film dostává patřičnou hloubku. Asi možná právě proto mě nikdy neoslovil Hobbit nebo Pán Prstenů, protože jsem to nečetla.
• O čem to tedy je?
No- děj se točí kolem malé holčičky, která je vlastně už vychovávana v duchu dospělosti. Je vlastně takový malý dospělák. A tak trochu bojuje s tím, jak být dospělá a nezapomenout být dítě. Do čehož je tam pak příběh v příběhu, kdy vám vlastně hlavní postava knihy, autor, znázorněn ve filmu jako stařec, vypráví o Malém Princi. Je to hrozně zajímavé pojetí. Fakt se mi to líbilo. Na zbytek se podívejte sami. [ZDE]
• A co se týče animace, vizuální podoby filmu
Krása. Fakt pěkné. Líbí se mi jak tam pracují s moderním pojetím animace a zároveň s originálními kresbami z knížky a takovou tou starou a klasickou animaci pomocí papírů a prostě... nah... pastva pro oči :3

Jedna pravdivá myšlenka, které se každý bojí

16. února 2016 v 19:40 | YY
-Ólé-
Tak zas něco na téma týdne-

...You call them soldiers, I call them friends,
From different countries I've never met.
You call them heroes after they die,
After you pay them, and steal their lives.

You call it high school, but all I learned
Is that there's something wrong with the earth,
...
A way to stop my pain, and now I understand
That my pain was in their plan!...

Asi se můžete ptát, proč jsem začala zrovna tímhle. Je to snad válkou, která se zdá být takřka naspadnutí? No- ne. Jak je již známo či neznámo vám, jsem hluboce posledlá společností a jejím vývojem a samotnou adaptací do ní nebo možná spíš bojem s ní. A jelikož mám zas svoje psycho dny, kdy se mučím a na všechny jen štěkám, -ne periodu zrovna nemám, tohle bude v hlavě- tak jsi si říkala, proč neco nenapsat, zase.

Je cena lidí stejná? Čí cena je nejvyšší, čím se taková cena udává a jakou má kdo hodnotu? Je to vědomostmi? Zkušenostmi? Počtem přátel, kteří vás oplakají? Je to vlivem a mocí? Proč se zdají být někteří důležitější než jiní?

No- takhle... Nebudu si tu hrát na pacifistku. Ne, nejsou všichni stejně důležití, ne, každej nemá právo žít a do třetice ne, někteří opravdu mají důležitější životy než jiní a to už jen pro obecné blaho. A kecy tipu každej má stejný práva a každej je stejně důležitej jsou docela nemístné, když jsme se všichni vědomi toho, že tomu tak není. Jen si tu hrajeme na Okamuru a říkáme jen to, co se po nás chce slyšet a jen to, co se bude obecenstvu líbit. Nebo si snad nalháváme, že je něco, co je ono správno. A co je dobře. Jenže "ono" dobře se neslučuje s realnou společností a jejím budoucím klidným chodem, jen si vzpoměňte jak se Evropa snaží pomoct uprchlíkům, protože mají práva. Človek občas musí sundat roušku soucitu a chovat se opatrně a obejtivně.

1. ne - Co se stane, když umře bezdomovec a nebo třeba Americký Prezident?
• Je v tom rozdíl že? Už jen kvůli jeho schopnostem nebo taky kvůli drahým volbám T.T"

2. ne - Člověk odsouzený daným justičním systémem k smrti a neviný náhodný účastník autonehody, kupříkladu prvňáček?
• Taky docela znatelný rozdíl, nemyslíte?

3. ne
• Bylo vlastně jen zdůraznění jedničky, aby jste nad tím opravdu přemýšleli.

Jen jsem chtěla reagovat na nějaké články o rovnoprávnosti a stejné ceně všech životů na planetě, které by snad mohly vznikat. -vsadím se, že takové určitě budou-
 
 

Reklama


Rubriky